Práce na dálku se stane součástí zákoníku práce. Zákon však počítá s tím, že bude záležet na zaměstnavateli, zda s ní vysloví souhlas. Je to vzácný případ, kdy se stát nechystá zaměstnavatelům do jejich byznysu „kibicovat“, uvádí autor komentáře ve finančním magazínu Peníze.cz.
V úvodu svého komentáře konstatoval, že home office se za covidové kalvárie stal vynuceným způsobem práce. Takže, po ní zůstal pro leckoho vítaným benefitem.
Jenže nyní dochází ke změně v tom smyslu, že v příštích dnech právo na práci na dálku začlení Poslanecká sněmovna do zákoníku práce. Autor komentáře k tomu dodává, že právo na homo office sice bude nevymahatelné, nicméně některé skupiny zaměstnanců k němu budou mít cestu snazší. Jde o těhotné ženy a ty, kteří pečují o dítě mladší devíti let nebo invalidu.
Na řečnickou otázku, zda to není, v dnešní progresivistické době málo, si autor komentáře odpověděl, že home office by měl být podmíněn dohodou obou stran, přičemž výsledná podoba paragrafů se tomu blíží.
Autor komentáře v této souvislosti dále vysvětluje, že původní návrh ministerstva práce a sociálních věcí dával zaměstnavateli právo odmítnout požadavek zmíněných skupin pracovníků pouze tehdy, pokud proti home office budou stát vážné provozní důvody, anebo mu bude bránit povaha práce. Načež dodal, že to je třeba případ prodavaček, vrátných nebo dělníků pracujících na lince.
Ale, podle předlohy zákona, byla zvolena formulace, že zaměstnavatel bude nakonec vázán pouze povinností, aby těmto zaměstnancům důvody případného odmítnutí písemně vysvětlil. Ostatním nemusí vysvětlovat nic.
„Rozumné rozhodnutí, protože oddělit ´vážné a nevážné´ provozní důvody nemusí být vždy snadné a také proto, že zaměstnavatel může mít pro odmítnutí jiné vážné důvody. Třeba ty, které souvisejí s pracovními návyky zaměstnance,“ píše autor komentáře.
Načež v této návaznosti autor komentáře zdůrazňuje, že home office by každopádně měl být podmíněn dohodou obou stran, a, podle něho, se výsledná podoba paragrafů tomu blíží.
Zároveň konstatoval, že na uzavření vzájemné dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem byla ponechána také případná úhrada nákladů zaměstnanci spojená s jeho prací na dálku. V původním návrhu ministerstva měl zaměstnavatel povinnost hradit pracovníkovi, pracujícímu v systému homo office, náklady na elektřinu, dodávky tepla i vody, odvádění odpadních vody, odvoz odpadu. Zkrátka, prakticky na cokoliv.
Autor komentář k tomu poznamenává, že přitom mnozí zaměstnanci na home office, na takový „sociální výdobytek“ ani nepomýšleli, protože samotná práce z domova byla pro ně benefitem. Jelikož uspořili náklady a čas na dopravu do práce.
Podle autora komentáře z návrhu zákonné úpravy naštěstí vypadl absurdní odstavec, který zaměstnavateli ukládal starat se o bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnance na jeho „vzdáleném pracovišti“. Z toho vyplýval úkol kontrolovat požární ochranu i bezpečnost elektroinstalace – v bytě či domě zaměstnance, případně v jeho chalupě kdesi v „horoucích peklech“, třeba na Vysočině nebo na svazích Orlických hor.
Zároveň autor komentáře poukázal i na to, že do návrhu zákona se nedostal ani ten nejbizarnější nápad na ochranu zaměstnance pracujícího na dálku, který vycházel z obavy, že zaměstnanec, pracující na dálku, bude trpět pocitem izolace. Podle něho „pokrokáři“ chtěli zaměstnavateli nařídit, aby přijal opatření, která izolaci zabrání. Zaměstnavatel měl být povinen vytvořit „osamělému“ zaměstnanci takové podmínky, aby se mohl se svými spolupracovníky pravidelně setkávat na pracovišti a nestrádal nedostatkem kontaktů. Výsledkem by byla situace, kdy má zaměstnanec nárok na práci z domova a zaměstnavatel se musí postarat o to, aby nebyl odstřižen od pracovního kolektivu.
Také vám to připadá šílené? Položil si, v této souvilosti, řečnickou otázku autor komentáře.
Podle něho začlenění home office do zákoníku práce je výjimečným případem, kdy se vláda, při přebírání volně formulovaných evropských směrnic, v podstatě krotila. Jde o to, že novela zákoníku práce s pravidly pro home office, která vychází z unijní směrnice o transparentních a předvídatelných pracovních podmínkách, je nyní v Poslanecké sněmovně. Její přijetí je jen otázkou času. Čeká ji závěrečné hlasování. Pravda, Senát ji poslancům vrátil s připomínkami, ty jsou ale jen technické povahy.
Autor komentáře dále uvádí, že „osekané“ podoby novely není co litovat. Původně zvažovaná „socialistická“ verze by administrativními náklady od poskytování home office zaměstnavatele jen odrazovala.
„Ti, kteří by na práci na dálku ze zákona právo neměli, by nejspíš se svým požadavkem ostrouhali. A ti, kterým by zákon nárok na ni přiznal, by zase měli horší vyhlídky na to, že budou do zaměstnání přijati – pro zaměstnavatele by byli předem spojeni s administrativou a dalšími náklady,“ píše autor komentáře.
Autor komentáře v jeho závěru opět zdůraznil, že za pozornost každopádně stojí fakt, že začlenění home office do zákoníku práce je výjimečným případem, kdy se vláda a zákonodárci při přebírání volně formulovaných evropských směrnic krotili. „Tentokrát nebyli papežštější než papež a směrnici přijali bez hromady vlastních přílepků, nerozšiřovali ji o spoustu nesmyslů, aby potom jejich kritiku odbývali tvrzením – to ne ´my, to vymysleli ´oni´ v Bruselu´,“ píše autor komentáře.
Načež dodal, že přes jeho určitou byrokratizaci v zákoníku práce, home office zůstane tam, kde má být. To je, že bude určen dohodou mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, pro kterou vláda poskytla dostatečně široký prostor.
To je blízké situaci, kterou jednoduše a výstižně formuloval bývalý ministr financí Ivan Pilný, když v ČT24 odpovídal na otázku, jak by mohla vláda pomoci ekonomice: „Myslím, že ekonomice by velmi prospělo, kdyby jí vláda přestala překážet.“
„Tahle slova by se dala tesat do kamene,“ v úplném závěru svého komentáře napsal jeho autor.