*Jste předsedou druhé největší odborové centrály u nás, tj. Asociace samostatných odborů (ASO), a zároveň i předsedou Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů. Za pár dní prožijeme konec roku 2019. Jak byste jej charakterizoval?
V prvé řadě, když se zamyslím nad právě prožitým letošním rokem, musím říci, že byl plný několika řady protikladů. Odborům se celkem úspěšně dařilo prosadit řadu pozitivních požadavků, které jsme předkládali našim sociálním partnerům, to je vládě ČR, případně i zaměstnavatelům, a to jak v sociální oblasti, tak i v pracovněprávních vztazích.
Na druhé straně však musím konstatovat, že existují celospolečenské problémy, které se svým charakterem dotýkají dalšího života na naší planetě. Ekologům a klimatologům se podařilo, díky aktivitě většiny médiích ve světě, ale i u nás, vzbudit u mnohých lidí, zejména u mladé generace, dojem, že klimatické změny, tj. postupný růst oteplení zemské atmosféry, které v posledních letech zaznamenáváme, přímo existenčně ohrožuje naši matičku Zemi, k čemž by mělo dojít v nejbližších desetiletích. Zkrátka, výsledkem této politiky je, že například v květnu při volbách do Evropského parlamentu, získaly mnohem silnější postavení politické strany a uskupení, které kladou důraz na „ozelenění“ evropské hospodářské politiky, což se konkrétně odráží i ve vyhlášení klimaticky neutrální ekonomické politiky do roku 2050 novou Evropskou komisí, což se promítá i do oblasti evropského zemědělství.
V podstatě to před několika dny či týdny vyhlásila i sama předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, která ale neopomněla, kromě, zdůraznění těchto aktivit ve prospěch životního prostředí, také vyhlásit jako cíl i růst evropského hospodářství, dále otázku zaměstnanosti a minimální evropské mzdy.
*Když hovoříme o „ozelenění“ evropské politiky, musím se vás logicky zeptat, jak se to promítne i do českého zemědělství?
V současné době se totiž velmi intenzivně diskutuje v orgánech EU, tj. Evropské komisi a v Evropském parlamentu, ale i na úrovní Evropské rady, tj. prezidentů a předsedů vlád jednotlivých členských zemí EU, o tom, jak by měla vypadat nová Společná zemědělská politika (SZP) EU po roce 2020, tj. na období 2020 až 2027. Přirozeně, že v rámci této diskuse má Česká republika řadu vážných výhrad k některým formulacím, které se v návrhu textu objevily. Především jde o nesouhlas se zastropováním přímých plateb na hektar, což by bylo nevýhodné pro větší české farmy. Ty totiž po ekonomické transformaci bývalých JZD a státních statků po roce 1989, existují nyní jako velké akciové společnosti či středně velká „eseročka“, přičemž mají v svém portfoliu stovky a někdy i několik tisíc hektarů zemědělské půdy. Přičemž se v návrhu nové SZP hovoří o tom, že strop pro tyto přímé platby by byl omezen maximálně do 150 hektarů a nad tuto výměru by již přímé dotace nebyly poskytovány.
Ale, vraťme se k vaší otázce. Pokud jde o další rozvoj zemědělství a ochranu životního prostředí, tak v českých podmínkách, je základní otázkou také zajištění dostatku vody pro český venkov. Zde musím podotknout, že ve spolupráci s Agrární komorou ČR, ale také i za odborné spolupráce Ministerstva zemědělství ČR, jsme v posledních dvou letech uspořádali několik mezinárodních odborných konferencí k těmto tématům. Jako vysoce pozitivní jsme, jako zemědělští odboráři, hodnotili vystoupení premiéra Andreje Babiše, ministra zemědělství Miroslav Tomana a rovněž i ministra životního prostředí Richarda Brabce. Ovšem, posléze se ukázalo, že náhled na tyto otázky, například, jak zajistit dostatek vody pro naše zemědělce, potažmo pro náš venkov, se u pracovníků obou ministerstev, tj. zemědělství a životního prostředí, do určité míry liší.
*V čem konkrétně?
Obě ministerstva sice podporují vznik nových rybníků, které by napomohli při zajištění vody ve spodních vrstvách zeminy v krajině. Ministerstvo životního prostředí má navíc i program dešťovka, což se však spíše týká občanů žijících na venkově, tedy majitelů rodinných domů, ale také i chalupářů, chatařů a zahrádkářů. Ale jako zemědělský odborář musím podotknout, že rozpor je v jedné zásadní věci, to je v zajištění dostatku vody pro zemědělce, aby mohli zavlažovat svá pole a lučiny. Příkladem řešení této situace je vybudování vodního koridoru Dunaj-Odra-Labe, což je projekt, který by, kromě zajištění vodní dopravy po propojených řekách a potřebnému nárůstu výroby elektřiny prostřednictvím malých vodních elektráren na řece Moravě, pomohl i našemu zemědělství na jižní Moravě a na Hané. Především tím, že by zajistil dostatek závlah pro tamější pole a lučiny. V důsledku těchto opatření by pomohl i tamějšímu životnímu prostředí.
Hluboký rozpor je však v otázce přístupu obou ministerstev k rozšiřování kůrovce v našich lesích. Jenom připomenu „historický výrok“ bývalého ministra životního prostředí Martina Bursíka, který v roce 2009 pronesl v Poslanecké sněmovně větu o tom, že je „přítelem kůrovce“. Což se, mimochodem, dodnes uvádí na různých webech. Faktem je, že otázka, zda zlikvidovat kůrovce či nezlikvidovat, vnikla původně na území Národního parku Šumava. Ochránci životního prostředí tehdy ostře vystupovali proti likvidaci kůrovce s tím, že si to příroda vyřeší sama. Vašim čtenářům, nemusím dnes vysvětlovat, co dokáže udělat kůrovcová kalamita v našich lesích. Vždyť naše média tyto informace běžně přinášejí.
*Vraťme se však k dalším záměrům Evropské komise a Evropského parlamentu nadcházejícím sedmiletém období. Co z těchto výhledů, které se nyní rýsují v Bruselu, bude pro Českou republiku podstatné?
Jako člen Evropského hospodářského a sociálního výboru (EHSV), což je poradní orgán Evropské komise, mohu říci, že se podařilo ustavit jak nové orgány Evropského parlamentu a tak i novou Evropskou komisi. Takže, na programu těchto vrcholných orgánů EU, je nyní debata o tom, jak, by měl vypadat evropský rozpočet, a to na období až do roku 2027. Někteří lidé u nás si myslí, že se evropský rozpočet České republiky netýká, ale to není pravda. V rámci diskuse o jeho sestavení se totiž zdůrazňuje, a vidíme to u některých evropských politiků, zejména u europoslanců, že by se měl rozpočet EU krátit.
Tento požadavek se týká i Společné zemědělské politiky EU. Je to dáno i tím, že počet zemědělců, oproti předcházejícím desetiletím, pomalu, ale soustavně klesá. Takže představitelé některých evropských politických směrů v orgánech EU mají pocit, že jiná povolání, například v průmyslu nebo ve stavebnictví mají vyšší váhu, a to jako voličský hlas. Tomu také poté odpovídá formulace evropské politiky v orgánech EU. *Přejděme k jednání Evropského hospodářského a sociálního výboru, jehož jste za odbory. Jaké hlavní téma se tam v poslední době projednává?
Na posledním jednání Evropského hospodářského a sociálního výboru, které proběhlo před několika dny, se hovořilo o otázce stanovení minimální mzdy v celé Evropě, což prosazuje i Evropská konfederace odborových svazů, jejímž členem je největší odborová centrála u nás, tedy Evropská konfederace odborových svazů (ČMKOS). Řeknu k tomu ještě to, že je to otázka, o které se bude v průběhu následujícího období diskutovat ve vrcholných orgánech EU, tj. nejen v Evropské komisi, ale i při jednání Evropské rady, což je de facto summit prezidentů a předsedů vlád členských zemí EU. Musím zde rovněž říci, že české odbory, to je obě odborové centrály, mají jednotné stanovisko, že minimální mzda by měla platit v celé Evropě, a její výše by měla být na úrovni minimálně 50 % průměrné mzdy dané členské země EU.
Ostatně tento názor uplatňujeme řadu let i u nás, při našich jednáních s vládou ČR nebo i se zaměstnavateli, ať již na úrovni tripartity, to je při zasedání Rady hospodářské a sociální dohody ČR, nebo i při bilaterárních jednáních s ekonomickými ministry či se zaměstnavateli a podnikateli. Uvidíme, jak to nakonec dopadne. Zatím, poslední zvýšení minimální mzdy u nás pro rok 2020 znamená, že je minimální mzda na úrovni 43 % průměrné mzdy. To je, podle obou našich odborových centrál, málo. Inflace v současné době se pohybuje na úrovni 2,5 až 2,6 %. Obecně se sice říká, že inflace ve výši mezi dvěma a třemi procenty není nic až tak hrozného. Ale v současné době pozorujeme určité zpomalení ekonomiky v sousedním Německu, které se, mimochodem, začíná projevovat i omezením některých dodávek našich subdodavatelů do německých firem. To je pro nás signál, abychom při kolektivním jednání byli ještě důraznější, pokud jde o zvýšení mezd obecně, ne jenom v případě minimální mzdy.
*Když už hovoříme o výši mezd, tak v rámci EU existují značné rozdíly mezi výší mezd ve vyspělých zemích původní EU15 a nově přijatými zeměmi EU12 po roce 2004. Co k tomu můžete říci?
Rozdíly ve výši mezd mezi členskými zeměmi EU jsou přirozeně obrovské. Je to dáno tím, že ekonomika vyspělých západoevropských zemí, tedy původní EU15, byla, oproti vývoji ekonomiky, která se transformovala směrem k tržnímu hospodářství v zemích střední a východní Evropy, tedy EU12, na mnohem vyšší úrovni. Pamatuji se, jak nám tehdy, po roce 1990, naši politici slibovali, jak do 20 let doženeme Německo. Uplynulo 30 let od společenské a ekonomické transformace, ale rozdíly ve výši mezd i nadále trvají. Typickým příkladem této politiky EU je skutečnost, že například v automobilce Škoda Mladá Boleslav jsou mzdy zaměstnanců zhruba poloviční oproti mzdám zaměstnancům v mateřském podniku Volkswagen v sousedním Německu.
Podnikatelé neustále hovoří o tom, že není možné radikálně navyšovat mzdy v České republice. Já si ovšem myslím, že doba těchto žebráckých mezd, které mají naši zaměstnanci ve srovnání s těmi západoevropskými, by měla již skončit. Vždyť, vezmeme-li příklad zde uvedený příklad z automobilového průmyslu, proč by dělníci v mladoboleslavské Škodovce měli mít výrazně nižší mzdy, než mají zaměstnanci v mateřském Volkswagenu, kteří odvádějí stejnou práci a to v naprosto totožné kvalitě? Nezbývá, než, aby naše odborové organizace o výši mezd jednaly nejen na úrovni České republiky, ale i přímo v zemích, kde sídlí mateřské firmy, popřípadě i v orgánech EU. Jak říkám, pro naše odbory je to výzva k tomu, prosadit tyto naše názory v rámci kolektivního vyjednávání v mateřských nadnárodních společnostech. Jsme přesvědčeni, že vláda a parlament musí zamezit neustálému vyvážení zisku českých firem do zemní západní Evropy.
*Neměli bychom opomenout ani otázku zvyšování důchodů, které uplatňuje současná vláda premiéra Andreje Babiše…
Musím říci, že za bývalých pravicových vlád premiérů Mirka Topolánka a Petra Nečase se důchody běžně zvyšovaly o nějakých 50 až 70 Kč. Mimochodem, do „dějin naší země“ tehdy razantně vstoupilo zvýšení důchodů o 40 Kč, což se podařilo tehdejšímu ministrovi financí Miroslavu Kalouskovi, a v té době nesmírně rozhořčilo naše důchodce. Tak, v současné době, tedy za premiéra Andreje Babiše, se důchody zvyšují mnohem razantněji. Poslední dva roky jde o zvýšení až o 900 Kč měsíčně. To už je u důchodců znát, že tyto peníze jim částečně pomáhají snížit růst nákladů jejich domácností, když pomalu rostou ceny potravin, ale i energií apod. Faktem je, že růst důchodů by měl o i nadále pokračovat, protože lidem v zaměstnání platy a mzdy rostou, zatímco v případě důchodců by jim, bez zvýšení důchodů, klesala životní úroveň, a to bychom, jako odboráři, neměli připustit. Podle našeho názoru by průměrný důchod v České republice měl být minimálně ve výši 50 % průměrné mzdy.
*Ještě bych se vrátil k otázce zvýšení rodičovského příspěvku. Kolem této otázky se strhla značná diskuse v Poslanecké sněmovně. Jaký je názor odborů na tuto záležitost?
Pravdou je, že, jsem toho názoru, že je v pořádku, když se rodičovský příspěvek zvýšil o 80.000 Kč na 300.000 Kč. Myslím si však, že by bylo spravedlivé, kdyby to dostaly všechny rodiny s dětmi do čtyř let, a to jednorázově. Vždyť matky těchto dětí šly do práce mnohem dříve, než čekat na to, až uplyne doba, po kterou mají být doma, než vyčerpají tuto sociální dávku.
Ostatně, uvítat by to měli i sami podnikatelé, protože tyto matky jsou zaměstnány a dostávají mzdu, takže se chovají čistě ekonomicky, což se následně projeví i ve vyšší spotřebě, což je, mimochodem, i jeden z ukazatelů rostoucí ekonomiky, protože vyšší spotřeba je nazývána některými ekonomy, jako důležitý moto ekonomiky. Je sice pravdou, že by současná ministryně práce a sociálních věcí by asi nebyla z tohoto jednorázového příspěvku příliš nadšena, protože by argumentovala tím, že na to nejsou v rozpočtu potřebné peníze. Ale zde je možné vzít v úvahu, že by si český stát na pokrytí této sociální dávky vzal půjčku. Je zřejmé, že každá banka by tuto půjčku ochotně pokryla. Podle mého názoru by to český stát unesl.
*Je konec roku 2019 a za pár dní se ocitneme v novém roce 2020. Co byste popřál do příštího roku našim občanům?
Našim spoluobčanům mohu přát jediné, aby se České republice hospodářsky v příštím roce dařilo, neboť se tak bude dařit i zaměstnavatelům a podnikatelům a lidé budou mít i svoji měsíční mzdu, která, díky kolektivnímu vyjednávání, nemusí být vůbec nízká. Takže naši občané by měli za této situace i velice slušnou úroveň a to je skutečnost, kterou si lidé mohou přát. Na druhé straně, musím také všem našim občanům popřát mnoho spokojenosti a klidu o vánočních a novoročních svátcích, a zároveň i mnoho osobní pohody v jejich osobním životě, a také i hodně zdraví jejich dětem a ostatním rodinným příslušníkům v průběhu příštího roku.