Přestože redakce zná jména oslovených lidí, podrobnosti o svém životě prozradili po domluvě, že budou publikovány jen jejich iniciály.
Sedm z deseti dotazovaných přiznalo, že ve vytíženějších obdobích tráví pracovními povinnostmi deset hodin denně, ojediněle i dvanáct.
„V letní sezoně či v době konání kulturních akcí pracuji denně jedenáct až čtrnáct hodin,“ vypočítává P. H.
Svou práci v kultuře, marketingu a cestovním ruchu nepovažuje za stresující. Každý měsíc ale vyvstávají krizové situace, které ho vytrhávají z komfortní zóny. Plné dodržování pracovní doby nebo vypínání telefonu po odchodu z kanceláře si nedovede představit.
„Stále sním o dovolené bez signálu. Zatím se to nedaří, i na dovolené věnuji každý den alespoň chvíli kontrole e-mailu a zpráv,“ říká.
Jednatřicetiletý M. V. je v práci deset až dvanáct hodin denně. Jeho doménou je doprava a logistika. Na telefony a zprávy reaguje i z domova, a to i přesto, že má dva oddělené telefony. „Na urgentní věci odpovídám, tedy na ty, co nás/firmu budou stát peníze a za co mám zodpovědnost. Denně vyřizuji asi padesát hovorů,“ svěřuje se.
Jsou chvíle, kdy má tolik práce najednou, že není reálné všechno naráz stihnout. „Ale tak to bude v oboru, ve kterém dělám, vždy,“ dodává smířlivě. Jak se stres projevuje? „Zaseknu se do toho a třeba čtyři hodiny nejdu ani na záchod,“ krčí rameny.
V osobním životě mu nezbývá čas na koníčky, ani na přátele. Práce pro něj není jen zdrojem příjmů, může se díky ní realizovat, cítí se potřebný a dává mu pocit hodnoty.
Workoholismus jako jiné závislosti
„Pokud se ale stane práce hlavním či jediným zdrojem těchto pocitů, můžeme se na ní stát závislými,“ upozorňuje Adéla Lichková, psychoterapeutka a adiktoložka z liberecké organizace Advaita.
Pak už je jen krok k přílišnému pracovnímu nasazení, přesčasům, neschopnosti vypnout. „Práce zabírá velký prostor v našem osobním životě, až ho utlačí na minimum nebo úplně zdevastuje,“ varuje psychoterapeutka před projevy workoholismu, který vzniká podobně jako jiné závislosti.
Postupné změny si závislý člověk často ani neuvědomuje, dříve si jich všimne jeho okolí. Společenské vnímání workoholismu ale jeho vymýcení nepomáhá. Jakmile má někdo problém s návykovými látkami nebo s pitím alkoholu, dostane se mu zpětné vazby, domluv a upozornění, že to není v pořádku a že s tím má něco udělat.
Kdežto za práci navíc nadřízení často zaměstnance chválí a oceňují. „Což je u člověka, u nějž je práce důležitým zdrojem osobního uspokojení a naplnění životní hodnoty, praktickým uzavřením bludného kruhu, ze kterého se nevystupuje snadno,“ poukazuje Lichková na tento paradox.
Na e-maily a zprávy odpovídá kdykoliv
Sedmatřicetiletá M. H. B. se k workoholismu otevřeně přiznává. Práce je pro ni nejdůležitější a nejzábavnější věc v jejím životě, naplňuje ji. Telefony zásadně nezvedá, ale na e-maily a zprávy odpovídá kdykoliv, bez ohledu na pracovní dobu.
„Mám super práci, kterou miluju nade vše. A ještě k tomu mě to živí,“ vypráví nadšeně o svém světě digitálního marketingu, obsahu a copywritingu. Obecně svou práci nevnímá jako stresující, termíny a zodpovědnost ale za stresové faktory považuje.
Umělkyně, pracovníci ze školství, logistiky, silniční dopravy, z tiskového oddělení i zdravotnictví. Devět z dotazovaných lidí si bere práci ve větší nebo menší míře domů. Vyřizují akutní záležitosti nebo to, co v práci nešlo stihnout.
Jakub Šeps, bývalý zaměstnanec libereckého krajského úřadu, ve svém dopise na rozloučenou, který po jeho smrti zveřejnil jeho bratr na sociálních sítích, vypověděl, že za tři roky nastřádal 1 177 hodin oficiálně zaevidovaných přesčasů.
„Prakticky neustále jsem byl online na telefonu. To by mohlo vydat na další tisícovku hodin – bohužel to nelze spočítat. Prostě práce byla vždy a všude. Dovolenou jsem si bral ne podle potřeby, ale po dnech, když zrovna v kalendáři nic extra nebylo,“ uvedl ve svém sedmistránkovém rozloučení.
Za práci přesčas pochvaly
Nezdráhal se pracovat ani o víkendech, za jeho nasazení se mu dostávalo pochval a odměn: „Vždy mi bylo předkládáno, jak skvělý a progresivní jsem zaměstnanec. A jestli se někdo nad tím tempem pozastavil? Prakticky vůbec…“
Šepsovy apely směrem k nadřízeným ohledně nutnosti přijmout další zaměstnance nebo případně snížit množství úkolů, ale zpočátku nebyly reflektovány. Zlepšení zaznamenal na podzim roku 2022, kdy se mu podařilo díky novým brigádníkům zase částečně vrátit do života.
„Denně jsem nepracoval 11 až 12 hodin, ale cca 9 až 10 a pracovní neděle jsem omezil. Najednou jsem měl čas na sebe, konečně jsem začal dopisovat diplomku, měl jsem čas řešit zdraví po doktorech, opět jsem nastartoval cestování,“ vylíčil.
Pak ale následoval zlom, kdy začalo být zřejmé, že se vrátí kolegyně z mateřské dovolené, jejíž místo Šeps poslední roky zastával. Vnímal to jako zradu ze strany zaměstnavatele. Ta měla za následek postupnou apatii, ztrátu radosti i veškerých emocí. „Proč jít do práce? Proč se najíst? Všechno mi najednou bylo jedno,“ shrnul v závěru svého dopisu.
V něm si Šeps mimo jiné postěžoval také na bossing ze strany vedoucího odboru cestovního ruchu, proti čemuž se později krajský úřad ohradil. Dále Šeps svého šéfa obvinil z ohýbání a obcházení pravidel či směrnic.
„Jak to, že se nad mým workoholismem nikdo za celé roky nepozastavil? Co Inspektorát práce? Jak to, že nezafungovaly interní mechanismy Krajského úřadu LK, který se chlubí tím, že je férový zaměstnavatel?“ zamýšlel se Šeps krátce před tím, než ukončil svůj život pod koly vlaku.
Oblastní inspektorát práce, který obdržel v této souvislosti hned několik podnětů ke kontrole, potvrdil, že se jimi bude v nejbližší době zabývat.
„Samotné zaměření případné kontroly by bylo na pracovněprávní vztahy, včetně kontroly evidence pracovní doby, diskriminace na pracovišti. Nicméně nelze vyloučit i její rozšíření o další oblasti spadající pod kontrolní působnost Státního úřadu inspekce práce,“ říká Richard Kolibač, mluvčí SÚIP.
Podle něj sice současná legislativa nezná pojmy jako bossing nebo šikana zaměstnanců, stále však platí, že zaměstnavatelé jsou povinni dodržovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci a dodržovat zákaz diskriminace. „Kontroly na úseku rovného zacházení jsou z pohledu dokazování a časové náročnosti jedněmi z nejsložitějších a nejnáročnějších,“ pokračuje Kolibač.
O porušování předpisů nemusí existovat žádné písemné doklady, proto mohou inspektoři využít speciální oprávnění a dotazovat se zaměstnanců bez přítomnosti někoho dalšího.
Hrozí až milionová pokuta
Pokud se nerovné zacházení nebo diskriminační jednání zaměstnavatele prokáže, může mu být podle Kolibače uložena peněžitá sankce až jeden milion korun.
S problematickým dokazováním bossingu, který se projevuje na úřadech i ve výrobních firmách, se setkává i Milan Šubrt, předseda krajského sdružení Asociace samostatných odborů.
Někdy se zaměstnanci bojí mluvit, aby se to neobrátilo v jejich neprospěch. Jindy se nadřízení podporují vzájemně – o to těžší je bossing prokázat. Ve spojitosti s krajským úřadem obdržel několik informací o tom, že zde mají zaměstnanci hodně práce a někdy je prý problém všechny úkoly v pracovní době stihnout. „Z větší části mám ale informace, že pracovní podmínky na Krajském úřadě Libereckého kraje jsou dobré,“ konstatuje.
„Vytíženost zaměstnanců a práce na všech krajských odborech není rovnoměrná, co se týká úkolů, objemu a její nárazovosti. Nikdy se tak nedá srovnat výkon přenesené působnosti v zákonných lhůtách s prací pro samosprávu. Tam jsou úkoly operativní, termínované a často velmi nahodilé z různých oblastí, zkrátka dle potřeb samosprávy kraje,“ informuje René Havlík, ředitel krajského úřadu, který zadal audit, jenž situaci na dotčeném odboru i na celém úřadě důkladně prověří.
Jestli se dalo Šepsově smrti nějak zabránit, lze dnes jen těžko posoudit. Jakmile se člověk rozhodne k radikálnímu řešení, jakým je sebevražda, a začne ji plánovat, může se jeho stav podle psychoterapeutky Lichkové dokonce na čas naoko zlepšit – díky vědomí, že po tom všem, co zažíval, konečně našel východisko.
„Spousta věcí se mohla stát jinak a k této tragické události nemuselo dojít, ale staly se právě takto. Ovšem nahrává to tomu, že pojmy jako milující rodinné prostředí, uspokojivé přátelské vztahy, vyvážený životní styl, vědomí vlastních hranic a vlastní hodnoty, ale i bezpečné pracovní prostředí a hranice, které dává zákoník práce, nejsou jen prázdná slova, ale významní činitelé, kteří mohou naše životy do značné míry ovlivňovat,“ uzavírá Lichková.