Analýza ekonomů Martina Fassmanna a Jaroslava Ungermana se zabývá jedním z bolavých míst české ekonomiky – detailně rozebírá nemzdové náklady práce v českém prostředí a v evropském srovnání.

Úvodní slovo Ilony Švihlíkové: Před blížícími se volbami se vždy rojí různá témata, ale často se dá vypozorovat jedna dominující linka.
Tuto linku u nás ovšem neuvedly do širšího povědomí ani tak politické strany, jako spíše odbory. Jedná se o téma „konec levné práce“, které úzce souvisí s pozdní analýzou postavení ČR v mezinárodní dělbě práce, s prozřením, kolik stovek miliard z naší země každý rok odteče. Linie „jsme chudí“ tak navozuje zcela jinou osu témat, než byly předchozí volby, v nichž dominovalo téma dluhu („skončíme jako Řecko!“), na které nebyla levice schopná vhodně reagovat, či téma záchrany státu před kolabující pravicí.
Neočekávám, že dojde k zásadnímu zpochybnění argumentu nízkých mezd, ale dělící linie alespoň mezi relevantními stranami se budou ukazovat na tom, jak situaci řešit.
Dá se očekávat, že pravicové strany budou argumentovat – a již tak i činí – nutností snížit náklady práce. Tento typ argumentace není nový, také „sociálnědemokratický“ kancléř Schröder chtěl zvyšovat mzdy přes snížení daní. V Německu tento způsob odmítl Oskar Lafontaine. Také z těchto důvodů je následující článek potřeba vnímat v plném ekonomickém kontextu.

 

Vývoj sociálních nákladů práce, resp. v širším pojetí nemzdových nákladů práce, je v očích některých ekonomů považován za jeden z hlavních, ne-li dokonce klíčových problémů současné české ekonomiky.[1]

Jejich úroveň je pokládána za její zásadní brzdu rozvoje, neboť ta se nemůže dostatečně vyvíjet, protože jsou tyto náklady příliš vysoké v mezinárodním srovnání. V tomto smyslu jsou proto považovány i za zdroj růstu. Když se tyto náklady sníží – a někteří neváhají hovořit o „extrémně vysokých nákladech práce“ – pak česká ekonomika zbavena takové zátěže se rozběhne k vyšším růstovým tempům, neboť nebude omezována těmito vysokými náklady.

Nemzdové náklady práce: vymezení

Nejprve k vymezení nemzdových nákladů práce.

Náklady práce lze rozdělit na přímé (mzdové) náklady a nepřímé náklady (nemzdové).

Do přímých nákladů práce se zpravidla započítávají tarifní mzdy, odměny a prémie pravidelné, odměny podle výsledků hospodaření, odměny hrazené ze zisku, mimořádné výplaty (13. a 14. plat) a další náhrady, které doplňují mzdu, např. příspěvky za přesčasovou práci, ostatní příplatky (mzdová zvýhodnění) a doplatky, naturální mzdy vyjádřené v penězích, odměny za pracovní pohotovost, ostatní mzdy, náhrady mzdy za dovolenou, náhrady při překážkách na straně zaměstnavatele, náhrady mzdy za svátky atd.

Nepřímé náklady práce lze dále rozdělit na sociální náklady, sociální požitky a na vedlejší náklady.

Největší částí sociálních nákladů jsou zákonné odvody na sociální zabezpečení, nadstandardní příspěvky sociálního zabezpečení, vyrovnání za nemoc – placené zaměstnavatelem, odstupné a ostatní sociální dávky, které může poskytovat zaměstnavatel.

Do sociálních požitků se dají zařadit např. příspěvky na stravování, služební vozy k soukromým účelům, příspěvky na bydlení poskytované zaměstnavatelem, výrobky se slevou.

Jde tedy o poměrně širokou škálu nejrůznějších benefitů, které zaměstnavatel může poskytovat zaměstnancům a přirozeně je bude počítat jako náklady na pracovní sílu.

Vedlejší náklady práce jsou spojeny především s náklady na nábor zaměstnanců, náklady na výchovu a zapracování učňů, náklady na školení zaměstnanců pro povolání, náklady na pracovní oděv, uniformy, „ošatné“, a případně i další personální náklady.

Již na úvod je nutno konstatovat, že tato poměrně široká škála nejrůznějších nákladů spojených s pracovní sílou a jejím zaměstnáváním byla v uplynulých letech podstatně redukována. Lze proto konstatovat, že některé tyto náklady v kalkulacích firem nehrají žádnou podstatnou roli, resp. mají téměř nulovou váhu. Na rozdíl od vyspělých zemí EU.

Tak např. v uplynulých letech docházelo k podstatné redukci či zrušení podnikového vzdělávání (včetně výchovy učňů), což je dnes velmi výrazně pociťováno zejména v průmyslových firmách, kde chybí dříve běžné profese kvalifikovaných obráběčů kovů či operátorů číslicově řízených strojů, nástrojářů atd. Došlo i ke zrušení zvýhodněných zaměstnaneckých rekreací, k redukci či zrušení zvýhodněného podnikového bydlení, podnikových sociálních fondů, závodní lékařské péče, zrušení podnikových mateřských školek aj.

Redukce a likvidace těchto služeb šla často ruku v ruce s rozprodejem dlouhodobě budované podnikové infrastruktury zaměřené na tyto služby. Rozprodej právě této infrastruktury byl obvykle v procesu privatizace nedílnou součástí privatizačních projektů firem. Tento trend byl podporován změnami v daňových a dalších předpisech.

Logickým důsledkem těchto procesů bylo, že tzv. nemzdové náklady na pracovní sílu byly ve většině případů již v průběhu devadesátých let fakticky zredukovány jen na povinné pojistné platby. Poté sice došlo k určitému nárůstu některých složek nemzdových nákladů práce – např. v oblasti podpory penzijního spoření pro zaměstnance, ale nikdy již nebylo dosaženo předchozí úrovně, ani kvality.

Navíc je nutno zdůraznit, že tyto položky v novém pojetí mají poměrně odlišnou náplň a velmi selektivní charakter. V nich jsou totiž velmi často a dosti umně skryty různé typy nejrůznějších pojištění, připojištění, motivačních programů a bonusů, určených především pro managementy firem.

Mezinárodní srovnání nákladů práce

Dále uváděné srovnání výše a struktury nákladů práce se opírá o data publikovaná mezinárodními institucemi, především Eurostatem. I přes některé metodické odlišnosti lze uvést, že analýzy provedené před rokem 2008 např. německým výzkumným ústavem IDW v Kolíně nad Rýnem, týkající se zpracovatelského průmyslu ukazovaly, že výše „sociálních požitků“ dosahovala ve vyspělých zemích EU velmi vysokých hodnot. Například ve Švédsku, Belgii, Francii byly tyto náklady stejně vysoké jako povinné pojistné platby. V Nizozemsku, Německu, Rakousku a V. Británii byly dokonce dvojnásobně vyšší.

Naproti tomu rozsah těchto nákladů práce v zemích střední a východní Evropy (SVE) byl velmi nízký. Tyto rozdíly samozřejmě zkreslují pohled na poměr mzdových a nemzdových nákladů na pracovní sílu především mezi starými a novými členy EU (staré země mají relativně nízké pojištění v relaci ke mzdě, ale vyšší sociální požitky). Zjevně souvisejí s rozsahem kolektivního vyjednávání a jeho daňovou podporou, která byla ve vyspělých evropských zemích velmi vysoká.

Ve státech střední a východní Evropy byla většina nákladů tohoto typu v průběhu ekonomických transformací po roce 1990 zlikvidována.

Data se v současnosti zpravidla publikují v členění na mzdové výdaje a výdaje na povinné pojistné platby, což umožňuje pouze zúženou analýzu vztahu mezi mzdami a povinnými pojistnými platbami. To však může při pouze povrchní znalosti sociálních systémů a způsobu přerozdělování v jednotlivých zemích vést k velmi zavádějícím pohledům.

Za dobrou ukázku může sloužit např. Dánsko, které má dnes prakticky nejnižší podíl povinných pojistných plateb vůči mzdám. Nicméně tzv. sociální požitky – ukryté dnes ve mzdách – jsou v zásadě stejně vysoké. Navíc Dánsko má – jak uvidíme dále – nejvyšší mzdové náklady a také nejvyšší tzv. složenou daňovou kvótu mezi zeměmi EU.

Velmi dobrým zdrojem dat je také U. S. Bureau of Labour Statistics, která mapují vývoj nákladů práce ve zpracovatelském průmyslu a přinášejí velmi zajímavé informace o výši nákladů práce v mimoevropských zemích. Nicméně rozdělení nákladů práce na mzdové a sociální v zásadě koresponduje s analýzou Eurostatu.

Nelze také opomenout, že úroveň nákladů práce přepočtená na jednotnou měnu z národních měn přirozeně odráží i vývoj směnných kurzů měn a v případě české ekonomiky je ovlivněna i současným devalvovaným kurzem české koruny.

To, co lze pokládat v daném srovnání za nejzajímavější je především zcela zřetelné rozdělení zemí EU (Norsko uvedené v grafu je zde spíše pro úplnost dat) na tři skupiny. Lze také předeslat, že rozdělení na tři skupiny v podstatě odráží také skutečnost, zda tyto země prožívají nějaké ekonomické problémy.

První skupina – označme je jako země na sever od Alp – kde úroveň nákladů práce převyšuje 20 eur na odpracovanou hodinu a průměrná úroveň mzdových nákladů je vyšší než 30 eur.

Druhá skupina – země na jih od Alp – nebo je nazvěme země na periferii EU – s úrovní nákladů nad 10 eur na odpracovanou hodinu, resp. s průměrem kolem 13 eur na hodinu.

Třetí skupina pak tvoří – řečeno možná s jistou nadsázkou – evropské rozvojové země,  nové země EU – s úrovní nákladů do 10 eur na odpracovanou hodinu a s průměrem více než 7 eur na hodinu.

Přirozeně, že uvedené rozdělení je hrubé a např. rozdíl mezi ČR a Slovenskem, které již řadíme do druhé skupiny, je jen 0,1 EUR. Právě v tomto případě je však dobré vidět vývoj. Ještě v roce 2004 byly náklady práce na Slovensku nižší o 25 % než v ČR, obdobně v Estonsku.

Podobně je tomu i se zařazením Itálie či Španělska do první skupiny. Obě země, které v minulosti přijaly euro, mají nemalé ekonomické problémy, především s udržením konkurenceschopnosti a pravděpodobně skončí mimo eurozónu v příštích letech. To by však bylo na jiné téma.

Rozdělení uvedených zemí na tři skupiny je možná zbytečně podrobné. Minimálně však tato tabulka ukazuje, že jsou dvě skupiny zemí, kde je rozdíl v úrovni nákladů práce na jednu hodinu již zásadní. První – bohatší – skupina s hodinovými náklady práce kolem 30 EUR a druhá skupina – chudší – s náklady  kolem 10 EUR. Právě tento rozdíl zásadně štěpí EU a je bezpochyby zdrojem jejích problémů, protože při tomto rozdílu nákladů práce nelze uplatňovat jednotnou hospodářskou politiku, jak se domnívají a také  jak ji provádějí bruselští úředníci.

Toto rozdělení zemí podle úrovně nákladů práce signalizuje ještě jeden – možná nejzávažnější problém EU – velký rozdíl v tzv. produktivitě práce. Zde mluvíme o tzv. produktivitě, neboť je vyjadřována hodnotově a nikoli úrovní naturální, tj. počtu výrobků za časovou jednotku. Připomínáme jen, že hodnotová produktivita je ovlivněna nikoli jenom počtem výrobků, ale především jejich hodnotou, tedy tím, jak je tato práce nakonec oceněna, zda nedochází k nerovné směně, úniku zisku resp. dividend, což je jedním v hlavních současných problémů české ekonomiky.

Není důsledkem těchto rozdílů právě rostoucí napětí uvnitř EU, resp. uvnitř eurozóny, která nakonec – a to je stále zjevnější – nevyhnutelně nakonec vyústí do vícerychlostní EU? Tím, jak se rozvíjí proces stále těsnější integrace uvnitř EU, tak také jsou více pociťovány rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, neboť ekonomiky, které vstoupily do eurozóny, ztratily společnou měnou možnost ovlivňovat svoji ekonomiku, resp. konkurenceschopnost vlastní měnovou politikou.

Při analýze tohoto grafu vzniká zásadní otázka, zda je možné dosáhnout zásadnějšího posunu v úrovni mzdových nákladů v čase. Zda lze počítat s tím, že úroveň mezd v české ekonomice, ale i v jiných zemích, se posune blíže k úrovni vyspělých zemí, zda české mzdy se přiblíží k vyšší úrovni.

Pokud je výchozí situace české ekonomiky charakterizována tím, že úroveň nákladů práce je třetinou německých nákladů práce, resp. polovinou nákladů práce Španělska, resp. jen čtvrtinou nákladů práce Belgie, pak musí být jasné, že odstranit tento rozdíl nelze dříve než v horizontu delším než je průměrná délka lidského života, tedy za 70 či více let. Pokud vůbec lze tento rozdíl odstranit.

Nelze si představit, že by bylo možné, aby české náklady práce rostly rychleji, než  poroste český hrubý domácí produkt, jehož dlouhodobé odhadnutelné tempo růstu se pohybuje kolem 2,5 % (tohoto tempa bylo dosaženo jen v posledních dvou letech, ale dlouhodobě již nikoli).

Velmi jednoduchým propočtem lze dokázat, že zvýšit náklady práce na trojnásobek, tj. na úroveň Německa za padesát let, vyžaduje jejich průměrný roční růst na úrovni 2,5 %, přitom by se ovšem německé náklady práce vůbec nesměly zvyšovat.

Je zřejmé, že tento velmi mechanický propočet jen ukazuje současnou pozici české ekonomiky a možné perspektivy překonání rozdílů v mzdové a ekonomické úrovni.

Na druhé straně – pokud se zabýváme tím, zda skutečně jsou české náklady práce příliš vysoké, či zda jsou tím, co brzdí růst ekonomiky – pak odpověď je jednoznačná. České náklady práce nemohou být tím, co brzdí ekonomický růst, co zásadně ohrožuje její konkurenceschopnost.

Odpověď je nutno hledat i ve srovnání se zeměmi, které jsou na opačném konci žebříčku nákladů práce. Jak ukazuje tabulka o nákladech práce ve zpracovatelském průmyslu, pak nově industrializované země – Čína, Indie – jsou se svými náklady práce na polovině, resp. šestině české úrovně. Jsou tedy ve stejné relaci, jako jsou české náklady práce vůči Německu či Norsku – tedy také na třetině či dokonce šestině.

Právě od těchto relací je pak nutno také odvíjet úvahy o celkovém postavení ekonomiky na světovém trhu a – konečně i – úvahy o sociální situaci, resp. životní úrovni v dané zemi.

Kromě toho – vrátíme-li se k úvodní úvaze o extrémně vysokých nákladech práce – pak je na místě otázka, kde vlastně by měly české náklady práce být právě ve vztahu k těmto zemím. Stačí je snížit na úroveň Číny nebo až Indie, nebo je nutno tyto „extrémně vysoké náklady práce“ snížit ještě více. Uvědomují si vůbec ti, co tak rádi a často hovoří o vysokých nákladech práce v české ekonomice, že pokud by budoucí vývoj šel podle jejich představ, že by o nějakém přiblížení k úrovni vyspělých zemích EU nemohlo být ani řeči?

Nemluvě o tom, že nízké mzdy znamenají i nízkou úroveň spotřeby, tedy i nízký růst, ne-li stagnaci hrubého domácího produktu. Co by asi tak odvětví fungující pro vnitřní trh mohla  vyrábět, když by spotřeba nerostla? Takové otázky však kritici vysokých nákladů práce neřeší…

Vývoj sociálních nákladů v podstatě potvrzuje relace, které platí v úrovni nákladů práce. Zřetelně se odděluje skupina zemí s nejvyššími mzdami, která má také nejvyšší sociální náklady. Relace mezi postavením české ekonomiky k ostatním zemí zůstávají zachovány – vůči Německu jsou naše sociální náklady zhruba třetinové, stejně jako vůči Rakousku.

Plné porovnání těchto nákladů je přirozeně závislé na charakteru sociálních systémů v jednotlivých zemích. To je ještě více zřetelné, pokud porovnáme úroveň relací sociálních nákladů k celkovým nákladům práce ve zpracovatelském průmyslu. Podle nich v ČR se vynakládá 2,76 € na sociální náklady, tj. 26,6 % z celkových nákladů práce v daném odvětví. V Rakousku je to 10,2 €, tj. 26 % celkových nákladů práce, v Německu je to 9,2 €, tj. 22 % nákladů práce a v Dánsku je 4,8 €, tj. 11 % celkových nákladů práce.

I když je český podíl sociálních nákladů na nákladech práce nejvyšší mezi čtyřmi uvedenými zeměmi, vynakládá se v ČR v absolutním vyjádření zhruba třikrát méně z jednotky mezd než v Rakousku a Německu a dvakrát méně než v Dánsku. Přitom pokud měříme tuto relaci jen podílem, pak to vypadá na nepřiměřeně velký podíl českých nákladů.

K tomu je pak nutno ještě dodat, že i přes takto nízké náklady, resp. příspěvky z mezd, se zatím daří udržet velmi vysokou úroveň českého zdravotnictví, stejně jako slušnou úroveň sociálního zabezpečení. Proto také jakýkoli zásah vedoucí ke snížení příspěvku sociálního a zdravotního pojištění nevyhnutelně povede k výraznému zhoršení těchto odvětví a k nutnosti najít jiné zdroje jejich financování, nemá-li dojít ke zhoršení úrovně péče.

Závěr

Závěrem lze jen dodat, že v letech 2007 – 2010 bylo snižováním sazeb sociálního pojištění dosaženo poklesu příjmů sociálního pojištění ve státním rozpočtu o zhruba 55 – 60 mld. Tento pokles byl pak kompenzován dalšími návrhy na zvýšení sazeb, když se ukázalo, že vzniká neudržitelně velký deficit na důchodovém účtu – i tak lze hovořit o deficitu oproti roku 2007 ve výši 40 mld Kč. Ve zdravotním pojištění je ve stejném období odhadován pokles příjmů o 5 – 7 mld Kč.

Důsledky těchto kroků jsou dobře patrné např. v každé roční zprávě o výdajích a příjmech státního rozpočtu. V minulém roce tak dosáhly příjmy systému sociálního zabezpečení 380 mld Kč, naproti tomu na důchody bylo vydáno 400 mld Kč. Jen zde – v důchodovém pojištění – vznikal deficit 20 mld Kč.

Přitom právě tento systém měl v uplynulém roce mimořádně dobrou situaci, neboť při nízké nezaměstnanosti dostával vyšší příjmy než v minulých letech. Naproti tomu důchody musí vyplácet každý rokem – bez ohledu na to, je-li konjunktura či naopak krize. Zkusme si proto jen představit, že bychom snížili třeba pojistné na sociální zabezpečení o jeden jediný procentní bod. Pro zaměstnance pobírajícího průměrný plat, který ovšem nedostávají dvě třetiny z nich, to bude znamenat necelé tři stovky. Pro systém sociálního zabezpečení jako celku to ovšem znamená ztrátu 15 mld Kč – tedy deficit z roku 2016 by se rázem zvýšil bezmála na dvojnásobek.

Lze jen patrně na závěr tohoto krátkého pojednání vyjádřit naději, že uvedená data by mohla být dostatečně průkazná, aby ustaly diskuse o „extrémně vysokých nákladech práce“ v české ekonomice.

Uznáváme však, že je daleko snazší vidět současné problémy české ekonomiky právě ve vysokých nákladech práce, a tedy v tom, že jsou to právě zaměstnanci se svými mzdovými požadavky, kteří brání tomu, abychom se rychleji přibližovali „jakémusi vysněnému ráji, kde už bude jenom dobře“. Je to daleko snazší, než vidět zásadní problémy české ekonomiky např. ve vysoké míře odlivu dividend, v dlouhodobě vytvářeném charakteru české ekonomiky jako podřízené ekonomiky, v transferech zisku do zahraničí atd. A jsou to přece vysoké náklady práce, co brání tomu, aby odliv dividend či transfer zisků mohl být ještě větší…

Poznámky:

Tento text vznikl jako stručný výklad z širšího pojednání M. Fassmanna o nemzdových nákladech práce publikovaných v časopise Pohledy vydávaném ČMKOS -

Viz – file:///C:/Users/cmouj/Downloads/pohledy%201-2016.pdf