Starší lidé se někdy úplně zbytečně podceňují. Na sebevědomí jim nepřidává pak ani fakt, že je dopředu mnozí personalisté či odpovědní manažeři na pracovištích kvůli věku odepíšou, aniž by zjistili, jaké má skutečně uchazeč kvality. Vzhledem k prodlužující se hranici odchodu do důchodu se tak nějak zapomíná na to, že člověk v padesáti, má před sebou ještě kolem 15 let pracovní kariéry.

Zdá se, že v tomto ohledu personalisté – byť věkem mladí, drží linii svých předchůdců ještě z minulého režimu – pro které byl padesátník skutečně již z pohledu uplatnění „ten“ co to potřeboval „doklepat do penze“ (ženy odcházely do důchodu podle počtu dětí klidně v 54 nebo 56 letech). Dneska to neplatí, ale praxe je bohužel často žalostná.

Tereza Valášková z projektu Průvodce kariérou, patří k mladé generaci personalistů, ale má spoustu zkušeností s náborem zaměstnanců. Když se jí lidé z pracovního portálu Jobs.cz zeptali, co by poradila lidem starším 50 let, když hledají práci, aby své šance zvedli, poradila. Třeba to, jak číst inzeráty trochu jinýma očima a také, jak si více věřit. „Řada lidí 50+ se sama zbytečně diskvalifikuje ze soutěžení o lepší pracovní uplatnění třeba jen kvůli tomu, že nemají požadované vzdělání a netroufnou si se o něj ucházet,“ říká. Zdá se tak, že někdy je jistá dávka drzosti, typičtější pro mladší ročníky, na místě. Říkat si, že by bylo neseriozní ucházet se někde o práci, když tam chtějí vysokou školu, zatímco já mám jen střední, ale 20 let praxe v tomtéž oboru, je pak nakonec naše mínus.

Ale co naplat, realita je taková, že lidé 50+, kteří hledají práci, se setkávají velmi často s předsudky na straně zaměstnavatelů. Třeba, že se pomaleji učí nebo nezapadnou do kolektivu. Čím si hledání ale mohou komplikovat přímo sami uchazeči?

Třeba v omezení toho, co by mohli dělat. Říkají si: „Celý život jsem byla účetní, nic jiného neumím.“ Ti lidé si neuvědomují, jakou mají hodnotu.

„Padesátníci totiž mohou firmám nabídnout vlastnosti, které jsou dnes na trhu práce vzácností a které se dají uplatnit na různých pozicích. Třeba loajalitu, stabilitu, respekt, pečlivost, ochotu odvádět kvalitní práci a přejímat zodpovědnost za výsledky. Vždyť když se podíváte na libovolný inzerát, kolik požadavků průměrně se týká odborných znalostí a kolik osobních vlastností?“ ptá se Valášková.

Nejčastěji by přitom odpověď na tuto otázku byla, že asi třetina se týká znalostí a dvě třetiny vlastností.

I proto se naprostá většina požadavků zaměstnavatelů zaměřuje na vlastnosti. „Starším lidem bych proto doporučila, aby se zamysleli, jaké vlastnosti mohou nabídnout. Tento krok je velmi důležitý a předchází ještě psaní životopisu. Člověk pak totiž čte inzeráty úplně jinak! Dokáže z nich vytáhnout to podstatné, pochopí, jak firma přemýšlí, a nebude se zbytečně diskvalifikovat třeba jen kvůli tomu, že nemá maturitu. Při hledání práce by obecně mělo platit pravidlo 80/80. Tedy, že alespoň z 80 % vyhovujete vypsaným požadavkům a že nabízená práce vyhovuje alespoň z 80 % vám,“ doporučuje personalistka.

Nabízí se ale teď otázka, jak dát v životopise najevo, že ty žádoucí vlastnosti pro zaměstnavatele máme?

I na to existuje fígl. Na začátek životopisu si prý můžeme napsat krátké shrnutí, dvě až tři věty. Tam je potřeba vysvětlit, proč se na tuto pozici vůbec hlásíme.

Lze napsat něco ve smyslu: „Celý život jsem byla prodavačka, umím skvěle komunikovat s lidmi a myslím, že na zákaznickém centru bych vám mohla být užitečná“. Prostě dát nějakým způsobem najevo: V mém CV se dočtete, co jsem dělala, a já bych teď ráda dělala klidně i něco jiného, protože jsem dobrá v tom a tom a můžu být pro vás přínosem.

Jsou nějaké konkrétní pozice, kde by se padesátníci mohli dobře uplatnit?

Obor, kde se starší lidé ještě neprosadili, ale mohli by, jsou centra sdílených služeb (shared services centra). Nabízejí se v něm základní juniorské pozice, kde celý den pracujete s nějakým programem a řešíte jeden typ operací. Firmy na tato místa nabírají mladé lidi, které to ale po roce přestane bavit a odejdou. Starší lidé už většinou nemají takové požadavky na kariérní růst a na pestrost práce. Pokud mají v práci příjemné podmínky, klidně tam vydrží i několik let. Dalším oborem je podle personalistů také určitě zákaznický servis. Když telefony na infolince bere starší člověk, kterého jen tak něco nerozhodí, pro firmu je to velká výhra. Je to trochu nevděčná práce, ale firmy to ocení.

„Do mladého a dynamického kolektivu hledáme…“

Tato formulace už se v inzerátech objevuje mnohem méně, ale i tak se na ni dá narazit. Má se tím padesátník nechat odradit?

„Myslím si, že ne. V nejhorším mu neodpoví. Nebo jim může napsat, že je mladý duchem a zapůsobit vtipně. Pak už je to na firmě, koho si vybere,“ reagovala na dotaz Tereza Valášková. Praxe bohužel ukazuje, že téměř vždy se v takovémto případě firma rozhodne vybrat „mladého a dynamického“ uchazeče…

Chová se padesátník na pohovoru jinak než dvacátník nebo třicátník?

Personalisté většinou potvrzují, že rozdíly zaznamenávají. Starší lidé se prý staví do až přespříliš skromné role. „Málo si věří, působí uťápnutě, jako prosebníček. Kolikrát jsem jako personalistka měla chuť jim říct: ‚Prosím vás, řekněte si alespoň o více peněz.‘ Myslím, že v tomhle je lidem 50+ potřeba pomoct, aby se uměli líp prodat. Oni jsou zvyklí se zaměřovat spíše na to, co neumí, než na to, co jim jde,“ popisuje současné trendy v personální oblasti Valášková. Na pohovoru lidé z této věkové kategorie prý upřímně řeknou: „S tímhle systémem jsem nikdy nedělala.“ Místo aby to otočili: „Sice to neumím, ale doučím se to a navíc jsem tak pečlivá, že všechno raději třikrát zkontroluju, než abych to zadala špatně.“

Uvádět, nebo neuvádět do životopisu datum narození?

„Já říkám: stoprocentně ho uvádět. Když jako personalistka v životopise datum narození nevidím, tak jsem naštvaná, protože ten člověk mi něco skrývá. A jak chcete se svým budoucím zaměstnavatelem navázat kvalitní transparentní vztah, když mu už od začátku zatajujete základní informaci? Pro mě to je základní informace, nechci nikoho diskriminovat, ale chci vědět, kolik uchazeči je. Zrovna tak chci vědět, jakou má praxi a vzdělání,“ doporučuje personalistka.

Bohužel ne každý člověk z tohoto oboru by se s touto radou ztotožnil – jsou tací, co doporučují datum narození neuvádět -  minimálně do doby osobního pohovoru. V tomto případě tedy nezbývá než se řídit vlastním uvážením. Hodně lidí 50+ má totiž skutečně zkušenost, že sotva datum narození ze svého životopisu smazali, firmy je začaly zvát na pohovory. Než to udělali, nikdo jim do té doby ani neodpověděl.