• Zveřejněno: 16.06.2020
  • Autor: Ing. Karel Rychtář

Ještě donedávna obsahoval zákon o zaměstnanosti nedůstojnou formulaci „osoby se zdravotním postižením jsou umisťovány na pracovní místa v chráněných dílnách atd…“.

Dikce zákona se změnila, mnoho dokumentů mluví o integraci OZP do běžného životního i pracovního prostředí jako o prioritě. Změnilo se i myšlení lidí? Nejen veřejnosti, ale i odborníků, politiků, úředníků? V mnoha případech přibývá iniciativ a projektů na podporu plné integrace, asi mediálně nejznámější a nejrozsáhlejší je reforma základních škol zavádějící poněkud křečovitě opatření k inkluzi znevýhodněných žáků.

Vzrostl přitom počet zaměstnavatelů na tzv. „chráněném“ trhu práce, kterým se stále setrvačně říká chráněné dílny, počet jejich zdravotně postižených zaměstnanců kulminuje na cca 60 000 v roce 2019. Jsou podporováni státem (nikoli chráněni před nástrahami tržního prostředí).

Již delší dobu se vede polemika, zda je tento vývoj důsledkem štědré podpory a atraktivnosti podnikání spojeného s uplatněním OZP, nebo důsledek rostoucích nároků volného trhu práce, na který většina OZP „nedosáhne“ z důvodu kvalifikace nebo omezení pracovního potenciálu.

Faktorů je ale mnohem víc. Aktuální pracovní potenciál velké části OZP objektivně nestačí na dnešní požadavky. Dostupné (dnes už inkluzivní) vzdělání, získání vysvědčení nebo diplomu neznamená automaticky větší šance. Od ředitelů speciálních škol víme, že mnoho rodičů „chrání“ své děti po škole před tvrdým tržním prostředím – a tedy před samostatností a nezávislostí. Zaměstnavatelé více než 50 % OZP málo spolupracují na integračním procesu (pracovní rehabilitace, projekty, spolupráce s prostředím na profesním růstu svých zaměstnanců). Jistě - jsou podnikatelé, musí se především udržet na obchodním trhu, který je hlavním zdrojem příjmů pro podnikání a rozvoj. Volný trh práce (jistě náročný a mnohdy tvrdý) zpravidla nepovažuje tento projev společenské odpovědnosti za prioritu, je tak izolován od zbytku integračních aktivit. Chybí jednoduchá administrativně nenáročná podpora pracovních míst na volném trhu práce.  Chyba je v systému, „škatulkování“, podpora chráněného trhu a integračních aktivit je vázána „na kus“, nikoli na kvalitu integračního procesu. Kvalita se samozřejmě liší také podle oborů, přístupu i podle ekonomické prosperity těchto podnikatelských subjektů.

Příklady z praxe však mohou být i pozitivní.

Pepa Pařez nastoupil k zaměstnavateli jako pracovník tiskárny v nejmenovaném druhém největším městě v ČR před deseti lety. 30 let, invalidita 1. stupně, problémy hlavně s pohybem na pracovišti, nedostatkem zkušeností a sebedůvěry. Ale s chutí pracovat a učit se.

Před pár měsíci přišel za svými vedoucími jako sebevědomý kvalifikovaný tiskař s informací, že jej oslovila konkurenční firma na běžném trhu práce, a že by to chtěl zkusit. Pro vedení relativně malé firmy nepříjemná zpráva, zakázek ale ubývalo, navíc přišel koronavirus…

Najít někoho schopného, zaučit, důvěřovat, doplácet na jeho chyby a doufat, že se udrží natolik dlouho, aby alespoň vyrovnal tyto náklady je úděl zaměstnavatele. Druhý pohled – zaměstnavatel OZP prokázal svoji integrační roli, přinesl společenský prospěch, připravil zaměstnance pro volný trh. 
Spousta podobných situací vzniká i v další spoustě firem, zaměstnávajících převážně postižené osoby. V mnoha případech se tito lidé vrací zpět, neboť nároky nového zaměstnavatele, flexibilita a stres jsou nad jejich možnosti.

Je chyba v nich, nebo v systému, který nadřazuje administrativní podmínky, regule a metodiky nad individuální potřeby člověka? Všichni zasvěcení ví, že každý člověk, tedy i osoba se zdravotním postižením, je originál. A pokud je zaměstnavatel ochoten to respektovat, měl by to respektovat i systém podpory státu.