• Zveřejněno: 29.12.2020
  • Autor: Ing. Zdeněk Jandejsek, CSc., člen představenstva AK ČR, generální ředitel RABBIT Trhový Štěpánov a.s.

„Kroky Evropské unie pro vytvoření jednotných podmínek pro zemědělskou politiku jsou velmi jednoduché. Musí dojít k nastavení spravedlivé zemědělské politiky a musí dojít k opravdovému nastavení jednotného trhu,“ tvrdí agrárník Zdeněk Jandejsek. V Evropské unii se aktuálně řeší, co bude se společnou zemědělskou politikou.

Je nutné přestat mluvit o malých a velkých hospodářích, ale jen o dobrých a špatných hospodářích. Není možné nevidět obrovský technický a produkční rozvoj v zemědělské výrobě ve světě postavený na zvyšující se produktivitě práce, koncentraci výroby a ekonomické efektivnosti, který vede k levným potravinám a vysoké konkurenceschopnosti. Není možné směrovat agrární sektor k extenzitě postavené na nesmyslných nárocích aktivistů a neziskových organizací. Do zásad hospodaření na půdě nemůže mluvit každý a hlavně ne ten, kdo nemá vědomosti v agronomii, výživě rostlin, ochraně rostlin, genetice, výživě hospodářských zvířat, managementu chovu a dalších disciplínách, které vedou k výrobě a zpracování produkce na kvalitní a nezávadné potraviny za dostupné ceny pro obyvatele Evropské unie a pro export do celého světa. 

Hospodáři, farmáři či sedláci sami dobře vědí, jak správně pečovat o krajinu i intenzivně pracovat na půdě a zvyšovat její úrodnost. 

Evropská unie musí ve své agrární politice jasně sdělit, zda budeme všichni intenzivně hospodařit, nebo jen několik vyvolených států. 

Nastavení rámce Společné zemědělské politiky v Evropské unii pro další léta nemůže probíhat tak, jak v současné době probíhá. Máme 27 států v EU a v každé zemi tři až šest nevládních organizací i více a každý se snaží prosadit své zájmy. Jak to může dopadnout? Staré země (EU 14) mají nejvíc hlasů (obyvatel), kromě rozpočtu prohlasují všechno, co je pro ně nejvýhodnější, pak využijí síly svých národních rozpočtů a budou pokračovat v likvidaci agrárního sektoru ve státech přistoupivších do EU v roce 2004 a později. Domníval jsem se naivně, že v Evropské unii půjde o rozvoj celé Evropské unie a vytvoření obrovské síly EU ve vztahu ke světovým velmocem, ale bohužel zájem ekonomiky silnějších je ovládnout trh nových zemí a obyvatelstvo využít jako levnou pracovní sílu ve svých podnicích a vytvořený profit transportovat do mateřských zemí. Tam, kde podnikají, pouze zaplatit mzdy včetně příslušenství a co nejmenší daň ze zisku. 

V čem konkrétně máme jako Česká republika jiné podmínky, než zbylé státy EU? Je toho více, zaprvé jsou to podpory na plochu, takzvaný první pilíř. Různé státy mají různé podpory, například platba 400 eur na hektar v Belgii, 393 eur na hektar v Nizozemsku a na opačném pólu 95 eur na hektar v Lotyšsku. Česká republika má zhruba 224 eur na hektar podle kurzu. 

Aktuální návrh EU na změnu je absolutně směšný. EU stanovila průměr plateb na hektar, což je nějakých 230 eur. Ten, kdo bude mít podporu na hektar vyšší než 90 procent průměru, bude přispívat těm, kteří budou mít méně. Je to obrovský paradox, my dostáváme asi 92 procent průměru, kdežto řada států, jako například výše jmenované, pobírají až 170 procent průměru. K čemu tedy dojde? My budeme přispívat a dojde k tomu, že státy, které jsou těsně pod 90 procenty, nás v platbě na hektar přeskočí. Nikdy nedojde k narovnání podmínek. A zase ty s nejvyšší platbou na hektar a silnými národními rozpočty budou dále získávat východní trhy. 

Dalším bodem, který se řeší, je program rozvoje venkova (tzv. PRV, 2. pilíř). V předchozích letech došlo k různě vyjednaným podmínkám v jednotlivých zemích, každý stát může přispívat do tohoto programu z národních rozpočtů různě, např. od 15 procent do 100 procent (říkáme tomu kofinancování). Pro příklad v současné době je kofinancování u Slovenska 25 procent, v České republice 35 procent, v Německu a Nizozemsku 59 procent, v Rakousku 100 procent. Vůbec se nepočítá, že by se mělo něco měnit, je to v pořádku? 

A v neposlední řadě se bavíme o národních dotacích. Staré země EU 14 mají v současné době čtyřikrát až pětkrát vyšší národní dotace než země přistoupivší v roce 2004 a později. Náklady ve většině starých i nových zemích jsou přibližně stejné, u nás je vyšší produktivita práce a nižší mzdy, nižší profity v jednotlivých stupních vertikály, takže jsou o něco nižší. Dovážené potraviny jsou však vlivem nesrovnatelných národních dotací dováženy levněji, a to hlavně při přebytcích (vyšší nabídce), ale na našem trhu způsobí likvidaci řady komodit. Příkladem je řada druhů zeleniny či ovoce, které se u nás prodávají v době, kdy české zásoby jsou vyprodány, ceny vystřelí až na 50 či 70 korun za kilogram. Od září, kdy byla již česká jablka na trhu, se jejich cena snížila na 29 až 40 korun za kilogram. Co způsobuje česká potravina, snížení cen, nebo zvýšení cen? Měli bychom se nad tímto všichni zamyslet!!! V nákladech jsme u nás konkurenceschopní bez problému, ale síle národních rozpočtů starých zemí EU čelit nedokážeme. A co teprve uhlíková stopa, to nikomu nevadí? Hodně se o ní mluví, ale minimálně 100 000 kamionů ročně jen se základními potravinami k nám přijede a komu to vadí?

Silné národní rozpočty důsledkem nejednotných národních podpor vytlačí naše domácí potraviny z trhu a dochází jednoznačně k likvidaci naší prvovýroby. 

Řešení existuje. Podívejme se na zemědělství ve státech mimo Evropskou unii, které jsou úspěšné (USA, Izrael, Brazílie, Argentina, Austrálie, Nový Zéland atd.). Uvažují většinou reálně a jejich strategie a trendy respektují základní ekonomické kategorie. Za prvé dělbu práce – žádný hospodář nebude v budoucnu pracovat 365 dní v roce, rodinné farmy, které mají 30 až 50 hektarů, postupně z velké části zaniknou, tedy kromě specializovaných farem, to nám již dnes ukazují statistiky z Rakouska, Bavorska, Francie a jiných zemí. V EU každý den končí tisíc farem. 

Zadruhé jde o produktivitu práce – nízkou produktivitu práce doháníme v EU obrovskými dotacemi, neřešíme náklady na jednotku výrobku. Nízkou prodejní cenu řeší 40 % i vyšší podpory ve starých zemích Evropské unie, kterým u nás nelze stačit. Tomu se říká konkurenceschopnost?

A za třetí je to koncentrace výroby – při koncentraci výroby lze snižovat náklady a hlavně lépe využívat drahou pracovní sílu, například precizním zemědělstvím. Ale heslo konkurenceschopnost v zemědělství v celosvětovém prostoru je bohužel velmi směšné. Vymyslíme zastropování, které jde proti těmto základním kategoriím (no a jak je to v ostatních odvětvích – například v průmyslu). Nechceme náhodou na úkor řešení problému v koncentraci zemědělské prvovýroby ve starých zemích eliminovat ty, kteří by mohli zemědělské prvovýrobě ve starých zemích konkurovat?

A jak bychom tedy měli jako Česká republika, nebo celkově jako Evropská unie, postupovat? Odborníci z praxe, kteří znají světový agrární sektor a byli v agrárním podnikání úspěšní, musejí stanovit nejmodernější postupy v rostlinné a živočišné výrobě v souladu s řešením reálných potřeb a v udržování životního prostředí. Nepotřebujeme „zelené teroristy“ ani bezohledné producenty, kteří vypalují pralesy, nadužívají chemii, hormony či antibiotika. Musíme navrhnout ty nejlepší trendy pro lidstvo, přičemž musíme respektovat to, co nás v budoucnu čeká, to je navýšení populace (v roce 2050 se odhaduje 9,5 až 10 miliard lidí na naší planetě). Zároveň musíme respektovat, že v Asii se zvýší střední třída ze současných 28 procent na 70 % (Čína, Indie a ostatní státy), čímž stoupne spotřeba potravin minimálně o 70 %. 

Co by prospělo ke skutečné společné zemědělské politice a k jednotnému trhu? 

  1. zrušit všechny podpory na národních úrovních, od obcí přes regiony, různá ministerstva až po ministerstvo zemědělství, a to ve všech státech EU. 
  2. EU by měla usilovat vždy o kvalitní potraviny, proto musíme dále pokračovat ve snižování používání ochranných chemických prostředků na úroveň států, které nenadužívají tyto prostředky. Česká republika má spotřebu uvedených prostředků cca 1,86 kg účinných látek na hektar a rok. Naproti tomu Belgie má spotřebu uvedených prostředků cca 8 kg účinných látek na hektar a rok. Musíme se také vyvarovat nadměrnému užívání antibiotik, aby při jejich využívání při léčení lidí nedocházelo k rezistenci.
  3. musí zemědělství fungovat tak, aby byla vyvážená rostlinná a živočišná výroba, bez živočišné výroby nelze mluvit o správném hospodaření s vodou a vzduchem v půdě, o vyváženém potravinovém řetězci ani kvalitním životním prostředí, to vše se neděje u nás a v dalších státech, které přistoupily v roce 2004 a později. 
  4. musíme využít veškerou úrodnou půdu a dál její úrodnost využívat k nasycení obyvatelstva nejen doma, ale i na celé planetě. 
  5. v péči o životní prostředí jde o to, nesoustřeďovat se jen na zatravňování kvalitní úrodné půdy, jak se u nás často děje.
  6. je důležité zavlažování úrodných půd, hlavně kolem vodních toků, pěstovat zeleninu a ovoce, které jsou u nás v největším deficitu. U ovoce je soběstačnost 30 až 32 procent, u zeleniny cca 27 procent.
  7. musíme se soustředit na společný a silný zahraniční obchod s vývozem potravin do světa z celé EU a využít kvality, nejlepší hygieny a obchodní síly největších zemí v EU.
  8. je důležité, aby každý stát chránil svou zemědělskou půdu, půda není určena ke spekulacím, ale je národním bohatstvím.

Stát, tady myslím, ten náš, by měl nastolit pravidla k zamezení vstupu spekulativního kapitálu, jak je tomu v současné době. V Evropě snad není stát, který by neměl nastavena pravidla, jak s půdou nakládat a jak mají být nastavena pravidla pro nájemné smlouvy.