• Zveřejněno: 20.05.2020
  • Autor: Miroslav Svoboda

V posledních týdnech, zejména v souvislosti s koronavirovou krizí, se v České republice hovoří o tom, jak nám chybí soběstačnost v takových základních potravinách, jako je hovězí a vepřové maso, drůbež, vajíčka a některé další komodity. Mimochodem, již řadu let na tuto skutečnost soustavně upozorňuje vedení Agrární komory ČR představitele našeho politického a hospodářského života.

Na to, proč Agrární komora ČR, a její členské organizace, vyvíjejí soustavný a v poslední době i důraznější tlak na vládu ČR, Parlament ČR a další státní a hospodářské orgány v naší republice, jsme se zeptali předsedy Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů (OSPZV-ASO) Bohumíra Dufka, kterému jsme položili prát otázek.

*Co je vlastně cílem této iniciativy zemědělských nevládních organizací?

Odpověď je poměrně jednoduchá. Tedy jde o postupný návrat k soběstačnosti ve výrobě základních potravin. Po r. 1989, kdy byla zahájena společenská a ekonomická transformace u nás, se naše trhy postupně otevřely světu, zejména Evropě. Starší generace si pamatuje, jak na počátku 90. let tehdejší ministryně obchodu a cestovního ruchu ČR Vlasta Štěpová otevřela naši republiku zahraničním obchodním řetězcům, a to téměř bez stanovení jasného vymezení mantinelů jejich působení u nás. Ano, ono to hezké, když se naši občané najednou mohli podívat se na pulty supermarketů a hypermarketů a viděli tam zboží ze zahraniční, které bylo do té doby pro ně více méně vzácné. Takže, lidé u nás začali ochotně nakupovat v těchto supermarketech a hypermarketech.

Navíc, když jsem se zmínil o tom, že ministryně Vlasta Štěpová nevymezila mantinely pro působení zahraničních řetězců u nás, tak ještě v této souvislosti musím připomenout, že v 90. letech tehdejší premiér české vlády Václav Klaus razil heslo, že trh vše vyřeší a jeho hospodářští ministři pro změnu tvrdili, že vše potřebné se k nám doveze. Mimochodem, někteří ministři bývalých vlád to říkali ještě před takovými deseti, sedmi roky, než přišla nová koaliční vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL v roce 2014.

Ale vraťme se k pultům našich obchodů. Zahraniční zboží, které se na nich objevovalo a nabízelo zákazníkům, bylo v řadě případů levnější, než to od českých či moravských zemědělců. Výsledkem bylo, a to mohu jako předseda zemědělských odborů plně potvrdit, že docházelo k postupnému útlumu zejména živočišné výroby u nás, protože náš trh byl postupně stále více zaplavován potravinami ze zahraničí. To se navíc vystupňovalo, když jsme v roce 2004 vstoupili do EU a kdy se náš trh zcela otevřel.

Přitom se dá říci, že české zemědělství a potravinářství je na velmi vysoké odborné úrovni, což se projevuje i ve výrazné kvalitě českých potravin, které by mohly úspěšně soutěžit o pozornost zákazníků na pultech supermarketů a hypermarketů u nás ve srovnání se zahraničním zbožím, kdyby pro to měly solidní a rovné podmínky.

*Když hovoříte o snižování živočišné výroby, tak jak se to promítá ve ztrátě soběstačnosti u těchto produktů?

Problém vidím v tom, že, přestože neustále vyzýváme k tomu, abychom zvýšili živočišnou výrobu, tak se zatím příliš nedaří rozšířit chovy u jednotlivých druhů hospodářských zvířat. Proto je soběstačnost v těchto komoditách velmi nízká. Ve výrobě vepřového masa se pohybuje mezi 36 až 38 procenty, u drůbežího je to 55 procent, u vajíček 60 procent a u mléka kolem 85 procent. To by se mělo postupně změnit, což ale není jednoduché, a to na základě podmínek, které naši zemědělci mají v rámci jednotného trhu v EU.

*Proč, můžete to vysvětlit?

Představitelé Agrární komory ČR jsou toho názoru, že v podstatě Společná zemědělská politika a jednotný trh v EU. V nákladech na výrobu naše, tedy české, podniky nemají problém konkurovat těm z jiných zemí, ale vlivem nerovnoměrných podpor jak na plochu, tedy na hektar zemědělské půdy, tak u kofinancování II. pilíře, tedy Programu rozvoje venkova, ale i v národních dotacích, jsou podpory v původních členských státech EU mnohem vyšší než je tomu u nás. Například  Nizozemí a v, Belgii tamější farmář pobírá kolem 400 eur podpor na hektar, zatímco v České republice je cca 224 eur na hektar. U kofinancování II. pilíře, to je Programu rozvoje venkova, je Česká republika na 35 %, Spolková republika Německo a Holandsko na 60 %, Rakousko na 100 %. V podstatě jde o to, kolik dotací stát přidává z vlastních prostředků k podporám z EU. Národní dotace jsou u nás na úrovni přibližně 25 % ve srovnání se státy původní EU14.

Ostatně, já mohu tato fakta potvrdit, protože jsem také předsedou Asociace samostatných odborů, což je druhá největší odborová centrála u nás. Právě za odbory, a také za Českou republiku, jsem členem Evropského hospodářského a sociálního výboru, což je poradní orgán Evropské komise.

*Takže, co s tím?

Naše odborná zemědělská a potravinářská veřejnost je toho názoru, že pokud by se podařilo sjednotit či přiblížit Společnou zemědělskou politiku ve všech státech EU a nastolit jednotný trh, je velká šance k postupné změně ve zvyšování produkce našich, domácích výrobků, tedy k postupnému zvyšování soběstačnosti.

Mimochodem, prospělo by to i k podstatnému snižování uhlíkové stopa. Vždyť každý rok přijíždělo do ČR s potravinami více než 100 tisíc kamionů! Je sice pravda, že díky koronavirové krizi to ustalo, ale časem se volný obchod v rámci EU zase rozběhne. Byť to asi bude chvíli trvat, ovšem takového objemu, jako tomu bylo před koronavirovou krizí, se hned tak nedosáhne.

Ještě musím dodat další argument. Právě dovoz potravin ze zahraniční vedl k tomu, že postupně narůstalo saldo agrárního sektoru, kdy v loňském roce činilo 47,2 mld. Kč při nezapočítání kladné bilance tabákového průmyslu ve výši 8 mld. Kč. Ve skutečnosti bylo, jak uvádějí statistiky, záporné saldo agrárního sektoru 55,2 mld. Kč. Přitom ještě v roce 1994 bylo kladné saldo ve výši téměř 1 mld. Kč.

Proto, je podle nás, to je zástupců našich zemědělců a potravinářů, cestou k další budoucnosti českého a moravského zemědělství, zvyšování jeho soběstačnosti. Přičemž bychom se měli snažit se, co nejvíce se přiblížit k úrovni zemědělské a potravinářské výroby Německa a Nizozemí. Mimochodem, v sousedním Německu je 2,3krát vyšší výroba mléka na 1 hektar zemědělské půdy, 3,4krát vyšší výroba hovězího masa na 1 ha zemědělské půdy, 5,1krát vyšší výroba vepřového masa na 1 ha zemědělské půdy.

*Když to shrnete, co čeká české zemědělství?

Řekl bych, že půjde o zásadní změnu, a to ve zvýšení stavu hospodářských zvířat, které přinesenou vyváženost mezi rostlinnou a živočišnou výrobou. Tím by se také zvýšila úrodnost půdy a současně by došlo k postupnému zvyšování soběstačnosti v živočišných komoditách. Ještě k tomu musím poznamenat, že výhodou pro naše občany je především to, že u nás vyráběné potraviny jsou průběžně kontrolovány příslušnými státní orgány, a to po celé jejich vertikále výroby a spotřebitel má přesný přehled o kvalitě surovin i nad jejich zpracováním. Zatímco, u dovážených potravinářských výrobků tomu tak není. Především u třetích zemí nikdo nezná, jak probíhá celý proces výroby či zpracování.

*Ale to, určitě nebude jednoduché, dosáhnout toho, že soustavně a trvale porostou stavy hospodářských zvířat u nás. Co tomu brání?

Máte pravdu. Zvýšit stavy hospodářských zvířat nebude opravdu jednoduché. Jde totiž o to, jak na to poukazují představitelé Agrární komory ČR, že během několika let se vytvořily podmínky pro vznik praktické závislosti nově přijatých zemí EU, a to včetně České republiky, na přísunu kapitálu ze starých členských zemí EU 14. Původní EU významnou silou svých národních rozpočtů, a také nejednotnou dotační politikou pro státy přistoupivší v roce 2004, dokázala postupně utlumit zemědělství a potravinářský průmysl v nových zemích EU střední a východní Evropy. Na základě Společné zemědělské politiky v předchozích letech byla v podstatě v nových členských zemích nastavena nevhodná podpora na zemědělskou plochu bez podmínky chovu hospodářských zvířat. To přineslo obrovskou redukci stavů hospodářských zvířat. V porovnání roku 2018, a to s rokem 1989, máme pouze 28,8 % původního množství dojnic a 28,9 % prasnic, což nedokáže kompenzovat ani jejich vyšší užitkovost, k níž během let došlo. Tímto způsobem, a za přispění vlastních maloobchodních prodejen, země staré EU 14 dokázaly ovládnout trh s potravinami.

*Ale, až odezní koornavirová krize, opět se rozhoří velká diskuse o tom, jak bude vypadat Společní zemědělská politika EU na léta 2021 – 2027…

Někteří činitelé agrárního sektoru zdůrazňují, že v současné době se tato politika starých členských zemí EU, jak jsem před chvílí naznačil, se i nadále prohlubuje. To se plně odráží i v prosazování takových opatření v rámci Společné zemědělské politiky na léta 2021 – 2027, které by vedly k omezování plateb pro velké podniky, přičemž staré země EU proklamují jen podporu malým farmám. To by, mimochodem, znevýhodnilo naše, a také i slovenské, zemědělce, neboť je to dáno tím, že díky scelování pozemků v průběhu 50. a 60. Let minulého století, jsou u nás, a to i po transformaci na počátku 90. let, velké zemědělské společnosti, z nichž některé mají stovky až tisíce hektarů půdy, zatímco taková průměrná rakouská farma rodinného typu má cca 20 hektarů.

V této souvislostí, je ale nutné vědět, jak dále upozorňují představitelé Agrární komory ČR, že podniky, které by přišly o podpory a dotace, vyrábí u nás cca 90 % veškeré zemědělské produkce, která je určená pro zpracování v potravinářských podnicích nebo je nabízena přímo spotřebitelům. Pokud dotace a podpory představují přibližně 30 až 35 % příjmů, je nesmysl, aby je kompenzovala vyšší produktivita práce a koncentrace výroby. Ve skutečnosti kompenzují cca 5 až 10 % podle jednotlivých komodit. Staré země EU mají podstatně více koncentrovanou potravinářskou výrobu, přes kterou – díky síti supermarketů a hypermarketů jejich zahraničních řetězců - velmi dobře ovládají náš maloobchodní prodej.

Agrární komora ČR dále poukazuje na to, že EU14 stále mluví o Společné zemědělské politice a jednotném trhu, ale v nejlepších přírodních podmínkách, jako jsou v Nizozemí a Belgii, jsou platby na plochu téměř dvojnásobně vyšší a současně do jejich zemědělství míří 3–5krát vyšší národní podpory a skryté dotace například přes jejich ministerstva práce a sociálních věcí, ministerstva pro místní rozvoj, ministerstva životního prostředí a různé území správní celky.

Tento postup starých zemí oproti nám, ale i dalším novým zemím, a zároveň i výše nastavené podmínky, vytváří další tlak na to, že nám hrozí postupná likvidace naší zemědělské a potravinářské výroby. To bychom neměli dopustit.

Tento stav je nutné řešit alespoň tam, kde je to možné. Nelze pokračovat ve vytlačování našich zemědělských a potravinářských produktů z vlastního trhu tím, že u nás lehce vytvořený zisk používají k dotování konečné ceny potravin a ovládnutí zbytku našeho trhu s potravinami.

K tomu mohu jen poznamenat, že Česká republika, ať již Ministerstvo zemědělství ČR nebo Agrární komora ČR, a její členská organizace Zemědělský svaz ČR, při jednáních v Bruselu se snaží přesvědčit ostatní země EU, zejména přijaté po r. 2004 a v pozdějších letech, že není optimální pro rovnovážný vývoj EU přijímat takováto opatření v rámci Společné zemědělské politiky. Myslím si, že na poli zemědělské diplomacie nás čeká ještě hodně práce.