Evropští ministři zahraničí řeší komplikovanou otázku, jak zareagovat na aktivity Turecka ve východním Středomoří a jeho spory s Řeckem. Země prezidenta Erdogana představuje čím dál větší přítěž také pro Severoatlantickou alianci.
Ve východním Středomoří se v posledních týdnech dramatizuje řecko-turecký „souboj“ o naleziště ropy a zemního plynu. Evropská unie Turecko varovala a označila jeho aktivity za ilegální, Ankara si přitom na námořní oblasti klade stejný nárok jako Řecko. To vnímá kroky jižního souseda jako narušení své suverenity.
Námořnictva obou států v úterý (25. srpna) ráno spustila vojenská cvičení v blízkosti ostrova Kréta, který patří Řecku. Do sporu se začínají zapojovat také další státy, například ze Spojených arabských emirátů přiletěly na pomoc Řecku armádní stíhačky. Situaci se přijel do Ankary i Athén pokusit uklidnit německý ministr zahraničí Heiko Mass, jehož země v současnosti předsedá Radě EU. Zdá se však, že příliš neuspěl. Jak informovala ČTK, ve středu (26. srpna) se k řeckému vojenskému cvičení přidaly také Francie, Itálie a Kypr.
Turecké aktivity představují podle Pelin Musilové, seniorní výzkumné pracovnice Ústavu mezinárodních vztahů, velký problém pro NATO i Evropskou unii. Severoatlantická aliance si nepřeje zvyšování napětí mezi svými dvěma členy, pro Unii pak jde o ohrožení její suverenity na jižní hranici.
„Problém s Tureckem je pro EU i NATO více znepokojivý než například situace v Bělorusku, protože neexistuje shoda napříč členskými státy na tom, jak zareagovat,“ vysvětlila Musilová s tím, že Řekové, Kypřané a Francouzi prosazují radikálnější kroky včetně sankcí, zatímco Německo a některé státy Středomoří jako Itálie, Malta a Španělsko jsou opatrnější.
Musilová připomněla, že současná krize ve východním Středomoří posiluje dlouhodobé spory o území, která si nárokují Turecko, Kypr a Řecko. „Objevení zásob zemního plynu v posledních pěti letech zvýšilo strategickou důležitost regionu, a spory tak vyžadují řešení víc než kdy jindy,“ doplnila expertka na Turecko.
Měření sil na moři navíc přináší další dimenzi rozepře, která mezi Tureckem a Řeckem vypukla na konci února, kdy prezident Recep Tayyip Erdogan „otevřel bránu do Evropy“ uprchlíkům dočasně pobývajícím v Turecku, čímž vytvořil tlak na řeckou hranici.
Unie ve svízelné situaci
Turecké kroky jsou pochopitelně nepříjemnou zprávou nejen pro Řeky a Kypřany, ale také pro Evropskou unii jako celek, která na ně musí vzhledem ke své společné zahraniční politice nějakým způsobem zareagovat. Pouhé výzvy a vyjádření podpory Řecku a Kypru totiž zatím nestačily. EU k žádnému „skutečnému trestu“ dosud nesáhla, to se však může brzy změnit.
„Ministr zahraničí EU“ Josep Borrell představí svým protějškům ze členských zemí EU možnosti, kterými může EU přispět k řešení krize ve východním Středomoří. Podle zdrojů serveru EURACTIV.com se přitom nebude jednat pouze o sankce vůči Turecku, ale o širší spektrum různých opatření.
Ministři zahraničí zemí EU o řecko-tureckém sporu jednají dnes a zítra (27. a 28. srpna) v Berlíně. Řeší nejen turecké průzkumné vrty poblíž Kypru, ale také migraci nebo zapojení Turků do krizí v Libyi a Sýrii. O vývoji ve východním Středomoří jednali na podobném neformálním zasedání už ve středu také ministři obrany.
Na velký význam problému okolo Turecka ukazuje i fakt, že kromě ministrů zahraničí mají o vztahu Bruselu k Ankaře jednat také lídři unijních zemí na mimořádném summitu v září. Nedávno to oznámil předseda Evropské rady Charles Michel. Prezidenti a premiéři řeší většinou pouze otázky toho nejvyššího významu a budoucího směřování EU.
Musilová připomněla schůzku mezi Angelou Merkelovou a Emmanuelem Macronem minulý týden, což podle ní ukazuje, že Francie získává v procesu řešení této krize větší vliv. Řecko a Kypr jsou zároveň čím dál netrpělivější a ostřejší ve svých postojích. To vše podle expertky ukazuje na to, že prosazení sankcí vůči Turecku je možné.
Oznámení sankcí už na summitu Musilová neočekává, názor „radikálnějšího křídla“ členských zemí však může být postupně více a více slyšet. To by prý mohlo odradit Turecko od dalšího vyjednávání, zároveň mu však připomenout potenciální dopad ekonomických sankcí na zemi. Podle Musilové záleží také na tom, co přesně bude hrozba sankcí pokrývat.
„Pro urychlení vyjednávacího procesu s Tureckem by pro EU bylo nejlepší, aby neustále nezmiňovala důležitost podpory řeckých a kyperských zájmů. To totiž vytváří odpor k Turecku, které pak viní tyto dvě země z blokování svých ambicí – připojení k EU – a Unii samotnou z toho, že to dovolí,“ upozornila Musilová.
V ideálním případě by EU podle odbornice měla ke krizi přistupovat jako k problému celého Středomoří, a více do procesu zapojit Španělsko, Maltu a Itálii. „To by mohlo pomoct dostat Turecko k jednacímu stolu. V současnosti jsou však řecká a kyperská lobby příliš silné, aby to bylo možné,“ doplnila.
Černá ovce v NATO
V podobně problematické situaci se kvůli Turecku nachází také Severoatlantická aliance. I když je země prezidenta Erdogana členem NATO, zároveň nakupuje vojenskou techniku od Rusů a dlouhodobě blokuje plány aliance na východě. Je tedy mezi členskými zeměmi jakousi „černou ovcí“.
Jak řekl v nedávném rozhovoru pro INFO.cz turkolog a první český velvyslanec v Turecku Tomáš Laně, „NATO nechce hodit Turecko přes palubu, protože by ho tím uvrhlo do spárů Ruska,“ a volí proto opatrnou taktiku. Ani Turecko ale nechce NATO opouštět a potřebuje ho mít za zády.
Jak podotkla Pelin Musilová, EU i NATO jasně říkají, čeho chtějí dosáhnout: zmírnění napětí a zahájení diplomatických jednání mezi Řeckem a Tureckem. „Otázka je, jak toho dosáhnout. Jsem skeptická k tomu, že by bylo Turecko ochotné okamžitě přestat se svými aktivitami ve Středomoří, které mu pomáhají udržet moc doma. Vláda tyto aktivity potřebuje k tomu, aby nepřišla o loajalitu svých domácích příznivců v době ekonomických potíží,“ vysvětlila expertka s tím, že Turecko před vyjednáváním naplno testuje limity toho, co si může dovolit.
Po násilném konfliktu mezi Tureckem a Řeckem, který by ve Středomoří zahrnoval Egypt nebo Izrael, netouží podle Musilové žádná strana. „Potřeba je třetí aktér, který by jednání mezi Tureckem a Řeckem zprostředkoval. Ideálně by šlo o Spojené státy jako spojence obou zemí v NATO, ale Američany zatím zaměstnávají jejich domácí krize,“ připomněla.
Současné chování Turecka se dalo čekat, tedy alespoň podle lednové analýzy Marca Pieriniho ze zahraničněpolitického think-tanku Carnegie Europe. „Dnešní Turecko je nacionalističtější a ochotnější prosazovat svou politickou a vojenskou moc než v posledních letech. NATO i EU musí být ve vztahu s Ankarou neústupné, rozhodné a přitom ochotné spolupracovat,“ napsal výzkumník v analýze.
Obnovení migrační dohody vs. další alternativy
Unie si musí jakékoliv ráznější kroky vůči Turecku dobře rozmyslet také kvůli otázce migrace. Jak připomíná EURACTIV.com, současné německé předsednictví EU se chce za každou cenu vyhnout opakování krize z let 2015 a 2016, což ale zároveň dovoluje Erdoganovi využívat hrozbu vpuštění uprchlíků do Evropy jako páku. Své výhrůžky částečně naplnil v únoru.
Migrační krizi pomohla dostat pod kontrolu až dohoda EU-Turecko z roku 2016, trvalé řešení však nepřinesla. Unie dosud nedokázala vymyslet alternativu, která by nebyla závislá na Turecku. Evropská komise má na podzim představit nový Evropský pakt o azylu a migraci, jeho rozsah či přínos však ukáže až budoucnost.
Turecko už podle Musilové nezvládne přijmout o mnoho víc uprchlíků, ti současní zároveň žijí v podmínkách, kdy jsou zranitelní. V turecké společnosti se navíc zvyšuje xenofobie vůči syrským imigrantům.
„Turecká strana chce dohodu obnovit a tvrdí, že uprchlíci ji dosud stály 30 miliard euro, tedy mnohem více než [Evropskou unií] slíbených 6 miliard. Turecký prezident zároveň vyhrožuje vypuštěním Syřanů, ,kteří dříve či později zaklepou na unijní dveře‘, a řecké orgány tlačí migranty ze svých hranic pryč. Tento vývoj ukazuje, že životaschopnost dohody je u konce,“ podotkla Musilová.
Aktualizace evropsko-tureckého paktu však nemusí představovat nejlepší řešení. „Namísto obnovy dohody s nespolehlivým partnerem, jehož spory s Řeckem už dosahují maxima, může EU začít zvažovat alternativní řešení migrační problematiky – například možnost aktivněji se zapojit v Sýrii a vybudovat zde funkční politiku,“ řekla Musilová a dodala, že EU se dosud izolovala od syrského konfliktu, nedostatek jiných možností ji však může konečně přesvědčit.
V nové dohodě řešení nevidí. „Více peněz dá Turecku zároveň větší páku a nevymýtí problém, který roste závratným tempem,“ uzavřela expertka.