ROZHOVOR „Jsou tady stále tací, kteří usilují o likvidaci českého zemědělství a potravinářského průmyslu. Pod rouškou dobrých úmyslů, ale já říkám, že čert nikdy nespí, a proto je třeba dokola vysvětlovat, jaká je skutečnost,“ říká odbornice na zemědělství a členka EHSV Jarmila Dubravská.
Podílela jste se na přípravě pozměňovacího návrhu o potravinách a tabákových výrobcích, ten měl být projednáván ve Sněmovně v polovině prosince. Jaká je situace dnes? Došlo k posunu?
Jedná se o pozměňovací návrh č. 6922, kterým se mění zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, konkrétně tedy o jeho schválení. V Poslanecké sněmovně se rozpoutala diskuse k návrhu rozpočtu a třetí čtení se opět odkládá. A protože čert nikdy nespí, tak se objevil otevřený dopis čtyř organizací. Podle něj je v praxi pozměňovací návrh nekontrolovatelný, nerealizovatelný, poškodí spotřebitele, ohrozí export, poruší pravidla vnitřního trhu, tím, že nezavedeme zákon, kterým ve skutečnosti zabezpečíme pro každého obyvatele České republiky kvalitní domácí čerstvé zboží za přiměřenou cenu. Podle mého výrazně levněji, protože když dovezenému zboží, kterému nekonkuruje domácí zboží, jeho ceny stoupají do nesmyslných výšek.
Tak jak to opravdu je a proč tak urputně bojuje obchod? Jde mu zdraví nás všech o naše dobro? Ne, jinak by se k návrhu postavil tak, jak vláda ve Francii. A zákon by u nás platil již dva roky.
V Parlamentních Listech jsme již novelu řešili několikrát, mohu poprosit jen o krátké připomenutí, o co konkrétně jde?
Zákon má narušit monopol maloobchodních prodejců, a proto ten povyk, kteří preferují dovoz jakéhokoliv zboží, často bez ohledu na kvalitu, nejdůležitější se stává cena, a mnozí mají jediné heslo: „Co nejlevněji nakoupit a co nejdráž prodat“. Velmi důležitým artiklem dovozu jsou potraviny, které v cenách prodávaných pod výrobní náklady vytlačují kvalitní domácí potraviny z krátkého dodavatelského řetězce. Jak je to možné? Rozumné a bohaté státy dotují několikanásobně výrobu potravin proto, aby je pak mohly vyvážet do jiných zemí. Z důvodu efektivnosti výroby je nutné vyrábět veliké objemy, pak jsou náklady nižší. Proč asi Španělsko za poslední desetiletí zvýšilo svoji výrobu vepřového masa na současných 373 procent soběstačnosti? Vyrábí téměř 4krát více, než je domácí spotřeba.
Když přestaneme vyrábět určité potraviny (komodity) nebo z důvodu levných dovozů dojde k následnému snížení objemu domácích potravin, nastavují prodejci nehorázné ceny a zdražují neúměrně potravinářské zboží. Že je to lež? Ne, všude kolem sebe vidíte příklady. A v době pandemie to můžeme považovat za zvěrstvo, takhle profitovat na úkor domácích výrobců a domácího obyvatelstva. Příkladem jsou jablka, když v letošním dubnu byla vyprodána česká jablka, cena na pultech maloobchodu se zvýšila na 50 až 70 korun za kilogram. Po nové sklizni domácích jablek v září poklesla cena na 29 až 40 korun na kilogram. Co je na tom nejsmutnější? Producent jablíček dostává cenu 7 až 12 korun za kilogram, a to ještě z toho platí „bedýnkové“ nebo nálepky na jablka. A prodej pro nás spotřebitele? Ten je za výše uvedené ceny.
Problém jsou nejen dotace, podnákladové ceny, ale také samotný maloobchod?
No ano. Samotné ministerstvo zemědělství přiznává, že marže v maloobchodě jsou vysoké, jako příklad uvedlo ministerstvo šunkový salám s 85procentní obchodní přirážkou, hořčici se 120procentní, tvaroh se 100procentní obchodní přirážkou. Když si kupujete tvaroh za 20 korun, tak vězte, že výrobce ho prodal za 10 korun, musel tvaroh vyrobit, zabalit podle požadavku prodejce, uskladnit, dopravit do skladu maloobchodu. To vše za 10 korun. A maloobchod? Tvaroh ze skladu dopravil na pult. Ministerstvo uvádí: „To jsou skutečně marže, které mají obchodníci a ten zemědělec, nemůže nebo nemá absolutně vliv na konečnou cenu.“
Dalším příkladem z letošního podzimu jsou brambory, které se vykupovaly od zemědělců od 1,5 do 3 korun za kilogram a v akci byly za 15 korun za kilogram, běžně však za 20 korun za kilogram.
Počkejte, ale kde tedy leží ta přirážka? A kdo ji platí komu?
No my všichni maloobchodu a peníze odtékají za hranice naší vlasti. Přidaná hodnota jde pouze prodávajícímu a ten, kdo zabezpečuje to nejnáročnější, to je celou výrobu, je tlačen ke ztrátě a z tohoto důvodu postupně tuto činnost opouští. To je důvod, proč i přes dotace některé komodity nevyrábíme nebo je vyrábíme jenom okrajově. I přes dotaci na výrobu nedokážeme dlouhodobě prodávat zboží pod nákladové ceny.
Spotřebitel tedy platí nehorázně vysoké ceny za dovozy s neúměrnou chemickou ochranou. Mimochodem, víte, že některá dovezená jablka mají v průmětu 27 postřiků? Vzdálené dovozy navíc zvyšují uhlíkovou stopu. Tak je to u řady potravin, jako je ovoce, zelenina, vepřové maso, drůbeží maso, vejce a další poživatiny, ve kterých jsme byli v roce 1990 soběstační a ještě jsme exportovali potraviny do zahraničí. Ne však neúměrně chemicky ošetřované nebo závadné. „Západ“ od nás vždy kupoval jenom kvalitní zboží.
Co je pro vás zemědělce největší problém?
Největším problémem je záměrná likvidace domácí výroby, přestože vyrábí levněji, kvalitně a pod jednou z nejlepších kontrol v Evropě, nedokážou domácí výrobci konkurovat neúměrně vyšším dotacím a podmínkám nastaveným v jiných zemích. A znovu se proto vracím k pozměňovacímu návrhu. Ten má pouze zajistit minimální nákup základních potravin, ve kterých jsme byli soběstační. Jedná se pouze o zhruba 120 položek (přesně definovaných) z více než 15 000 prodávaných. Současně vychází vstříc novému požadavku EU ve zkracování dodavatelského řetězce, který ukládá „Zelený úděl“. Tak proč by tento návrh měl být porušením vnitřního trhu? Vždy se bude vozit zboží bez omezení, prodej se týká, podle požadavků, jenom prodejen nad 400 m², kde má být zabezpečené domácí kvalitní české zboží.
Na začátku jste zmínila otevřený dopis, který pozměňovací návrh kritizuje. Podepsala ho generální ředitelka Kuchtová ze Svazu průmyslu a dopravy, výkonný ředitel Jan Levora z Českého sdružení pro značkové výrobky, prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza a prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý. Co konkrétně ostatním vadí?
Kritizují mimo jiné nekontrolovatelnost. To jsou ale pouhé lži. Kontrola je zvládnutelná žákem základní školy, i tím, který se dnes učí dálkově. Sečte se celkový prodej vyjmenovaných položek v kilogramech a prodej stejných položek v kilogramech jen od domácích dodavatelů – doma pěstováno, doma vychované, doma zpracováno. Tyto dva součty se porovnají a vyjádří v procentech. Už dnes se někteří prodejci pyšní, že prodávají 70 procent českých potravin, proč tedy ty obavy? Pod namátkovou kontrolou budou i dodavatelé, kteří musí prokázat opravdu objem domácího zboží a deklarované zboží pro maloobchodní prodej. Povinnost musí být na obou stranách, každý vztah je vyvážený jenom tehdy, když jsou práva a povinnosti na obou stranách. Teď to tak není, více práv je na straně prodejců a více povinností a ztrát na straně výrobců. A to není fér, i o tom se mluví v EU, aby byl vztah mezi výrobcem a prodejcem vyvážený a férový.
U poškození spotřebitele je to naopak, pokud postupně maloobchod, který je v rukou zahraničních dodavatelů, vytlačí české producenty, ceny se zvýší podstatně. Příkladem jsou růže, které se u nás v minulosti pěstovaly a prodávaly za 7 korun za kus, Holanďané je dováželi za 5 korun za kus, a nakonec po ukončení výroby u nás stojí růže dnes až 169 korun za kus.
To, co uvádíte, zní logicky, ale nejedná se určitě pouze o kritiku kontroly?
Ne. Mají také námitky k porušení volného trhu a vnitřního trhu EU. Avšak žádný jednotný trh v EU neexistuje, je už od našeho vstupu v roce 2004 trvale porušován starými zeměmi EU, jelikož k ovládnutí našeho trhu mají cca 1,7krát vyšší dotace na plochu, dvakrát vyšší spolufinancování z národního rozpočtu tzv. kofinancování rozvoje venkova a minimálně čtyřikrát vyšší národní dotace. Tomu se říká jednotný trh? Myslím, že SOCR ČR a dalším institucím, které se podepsaly nejde o zachování českého zemědělství a české potravinářské výroby, ale o jejich likvidaci ve prospěch zahraničního kapitálu. Je to hanba, když dokážou domácí lidé vystupovat proti zájmům vlastního národa. Jen mě mrzí, že k jedné organizaci, která je financována zahraničním kapitálem, se přidávají další, a to pod rouškou „podpory českých zemědělců a potravinářů nebo ochrany volného trhu“.
Vyjádření o uzavírání našich hranic potravinářským produktům jsou úplně mimo mísu, jde přece o cca 120 položek z víc než 15 000 prodávaných a jde o využití mimořádně vhodných domácích podmínek pro základní zemědělské komodity a ochranu životního prostředí. Nikdo nebude vracet zahraniční potraviny z hranic zpátky do země původu. Jak si však má člověk koupit kvalitní domácí české potraviny, když je maloobchod neprodává nebo je prodává s více než 100procentní obchodní přirážkou? To je podpora českých zemědělců, českých potravinářů a českých spotřebitelů v přímém přenose.
Pokud by neexistovaly diametrálně rozdílné podpory, dotace a podmínky pro výrobu u nás a u zahraničních dodavatelů, nebude nutné tento zákon vůbec mít a hlavně nebyli bychom soběstační pouze z 50 procent u nejzákladnějších potravin, ale byla by plná soběstačnost i v mírném zeměpisném pásmu vyráběných potravin. Zároveň by byl u řady komodit zajímavý export, protože o kvalitní zboží zájem je. Díky zákonu nebudeme vyvážet obilí s minimální přidanou hodnotou, ale tuto surovinu využijeme k výrobě vepřového, drůbežího masa, vajec. Přesně tak, jak to dělají vyspělé země. Zvýšením výměry ovoce a zeleniny se současně bude zvyšovat úrodnost našich půd, zvýší se zadržování vody v půdě a nemusíme bojovat s erozí.
Podle mě ten, kdo nepodporuje tento zákon, vystupuje proti základní bezpečnosti v potravinách, přispívá k zhoršování zdravotního stavu obyvatelstva, zhoršování úrodnosti půd, zhoršování stavu životního prostředí, k snižování zaměstnanosti na venkově, k likvidaci trhu u českých potravin a podporuje kolonizaci naší země. Kdo tuhle bitvu vyhraje? Selský rozum nebo zahraniční kapitál?
Materiál vychází s podporou Iniciativy zemědělských a potravinářských podniků.