Problematika elektronického potvrzení pracovní neschopnosti, návrh dalšího postupu v novelizaci zákoníku práce, energetické úspory v průmyslu ve vazbě na Strategický rámec ČR 2030 a řešení financování vodního hospodářství – to byly hlavní body programu 148. plenární schůze Rady hospodářské a sociální dohody ČR, neboli tzv. tripartity, které se uskutečnilo v pondělí 25. března 2019 v Praze.
Samozřejmě, že nás zajímal průběh a přijaté závěry jednání zástupců vlády ČR, představitelů zaměstnavatelských svazů a odborů, a to vzhledem k tomu, že dialog těchto tří sociálních partnerů má přirozeně značný vliv na další ekonomický rozvoj našeho státu, tedy potažmo na zajištění pracovních a sociálních podmínek pro spokojený život našich občanů.
O názor, k čemu toto pondělní jednání tripartity dospělo, jsme požádali předsedu Asociace samostatných odborů Bohumíra Dufka, kterému jsme položili několik otázek.
*V současné době je jedním ze stěžejních bodů, o kterém se v naší společnosti velmi intenzivně hovoří, otázka zavedení elektronického potvrzení pracovní neschopnosti, čili tzv. e-Neschopenky. K jakým závěrům jste dospěli?
Víte, původně se hovořilo o tom, že od 1. července 2019 bude zavedena povinné elektronická forma hlášení o dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance ošetřujícím lékařem zaměstnavateli. Ukázalo se však, že při přípravě tohoto procesu ministerstvo práce a sociálních věcí poněkud zaspalo a nestihlo ji připravit tak, aby toto elektronické hlášení bylo od poloviny letošního roku v plném provozu. Takže ministerstvo práce v podstatě signalizuje, že od 1. července bude tento systém v jakémsi polovičním, zkušebním provozu a plně funkční bude až od 1. ledna 2020.
Faktem je, že do značné míry je toto zdržení dáno tím, že elektronický systém hlášení pracovní neschopnosti v současné době využívá jen část lékařů, kteří s tím nemají žádný problém. Zatímco druhá část lékařů se brání jakémukoliv zavedení elektronizace ve zdravotnictví s odkazem, že oni s počítačem pracovat neumějí. Právě v tom by jim mělo pomoci ministerstvo zdravotnictví.
Výsledkem je, že této situace plně využili zaměstnavatelé, kteří se brání jakémukoliv zrušení karenční doby u nás, a hlasitě požadují odklad jejího zrušení z vládou schváleného termínu od 1. července 2019 k datu od 1. ledna 2020 s tím, že jsou tyto dvě záležitosti spolu propojené a provázané. To však není pravda a odbory požadují, aby karenční doba byla zrušena od 1. července 2019, tak jak se na tom shodla současná vláda ČR na základě původního požadavku odborů, který poté převzala ČSSD a v rámci koaličního jednání prosadila ve vládě.
V této souvislosti chci upozornit, že karenční doba u nás, po všech politických a ekonomických změnách po r. 1989, nebyla a zavedla ji až v roce 2006 Topolánkova vláda, kterou sice v roce 2008 Ústavní soud ČR zrušil, ale posléze byla opět zavedena. Jako odborář musím zdůraznit, že díky jejímu zavedení se běžně stává, že lidé, kterým po první tři dny nemoci není proplácena žádná mzda, se nejdou léčit a chodí i nadále do práce, čímž mimo jiné ohrožují zdraví svých spoluzaměstnanců. Proto odbory kategoricky požadují její zrušení a na datu od 1. července 2019 prostě trváme a zavedení e-neschopenky nemůže být důvodem odkladu tohoto termínu!
*Druhým, a to velmi závažným bodem jednání tripartity, byl i další postup v novelizaci zákopníku práce. Pokud vím, tak v této záležitosti měla Asociace samostatných odborů (ASO) nesouhlasné stanovisko s tím, co prosazovali zaměstnavatelé. O co šlo?
Na programu jednání bylo posouzení společného stanoviska Českomoravské konfederace odborových svazů, Svazu průmyslu a dopravy ČR a Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR v rámci mezirezortního připomínkového řízení k § 24 zákoníku práce, což se týká řešení plurality odborových organizací při nemožnosti dosažení jejich shody o uzavření kolektivní smlouvy, a dále § 25 zákoníku práce, to je řešení závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně při jejím uzavření organizací zaměstnavatelů. Načež musím zdůraznit, že naše Asociace samostatných odborů, tedy druhá největší odborová centrála v České republice, jakékoliv změny v obou paragrafech zákoníku práce rozhodně odmítla! Protože, podle našeho názoru, není důvod měnit tyto, dosud platné paragrafy zákoníku práce, neboť jejich změna, by našim zaměstnancům v podstatě nepřinesla žádné výhody, myslím tím, pokud jde o zlepšení jejich pracovních a sociálních podmínek. Proto bude rozumné, jak si myslíme, ponechat v platností stávající znění zákoníku práce!
V souvislosti s projednáváním tohoto bodu se mezi účastníky tripartity rozvinula i diskuse kolem minimální mzdy ve vazbě na postavení v rámci právního systému. Odmítli jsme názor, který se v rámci této diskuse objevil, že by otázka minimální mzdy měla být součástí zákoníku práce. Podle našeho názoru by měla být minimální mzda řešena buď zvláštním zákonem, nebo by to mělo zůstat v rámci platformy dohody politických stran, které mají zajištěnu vládní většinu v Poslanecké sněmovně, jako je tomu dosud. Jenom podotýkám, že návrh, aby minimální mzda byla řešena zvláštním zákonem, podala Asociace samostatných odborů již v roce 2012 a od té doby ho soustavně navrhuje a prosazuje, byť zatím marně. Ale možná se časem uvidí, že by tento náš návrh mohl získat podporu.
V této návaznosti chci zaměstnavatelům připomenout, že žádná ze stran sociálních partnerů, tj. v době vyjasňování si stanovisek, dopředu nehlásí, jak by měla vypadat kolektivní smlouva pro daný rok, o níž se jedná. Právě zde, v tomto případě, bych rád zdůraznil, že Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů, který je členem ASO, a jehož jsem rovněž předsedou, se svými sociálními partnery, tj. Zemědělským svazem ČR a Českomoravským svazem zemědělských podnikatelů, každý rok vyjednává novou kolektivní smlouvu. Vůbec nespekulujeme o tom, že kolektivní smlouva by byla uzavřena na delší dobu, třeba na dva, tři roky. Protože, jedině tak, že o ní jednáme každý rok, dokážeme zabezpečit soustavné a pravidelné navyšování mezd a pracovních a sociálních benefitů pro zaměstnance v zemědělství, a to opravdu každý rok!
*Závěrečným bodem programu jednání tripartity bylo projednání návrhu na změnu systému financování státních podniků Povodí, což se vás, jako představitele zemědělských odborů určitě dotýká. Jde tedy o otázku řešení problému boje se suchem, jak se domnívám na základě podkladů vlády ČR k tomuto bodu jednání tripartity?
Ano, máte pravdu. Na základě úkolu z jednání Národní koalice boje se suchem předložilo ministerstvo zemědělství variantní návrh na změnu financování státních podniků Povodí. Dá se říci, že na jedné straně stoupá potřeba dalších investic na protipovodňová opatření, opatření ke zvládání sucha apod., na druhé straně je snahou odběratelů povrchové vody snižovat spotřebu vody s tím, že právě tyto dvě tendence vyvolávají potřebu změnit systém financování státních podniků Povodí.
V této souvislosti musím zdůraznit, že za velmi účinné podpory Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů, se ministru zemědělství Miroslavu Tomanovi podařilo předložit onen návrh, jak stabilizovat státní podniky Povodí. To za prvé! Za druhé, jak snížit cenu povrchové vody, a za třetí jak uplatnit jeden model pro financování povrchové a hlubinné vody!
Právě toto je důležité z hlediska toho, že v současné době existují, napříč celou naší republikou, různé ceny vody. Jednotlivé státní podniky Povodí si v podstatě kalkulují své, vlastní ceny, které jsou odlišné podle území, které je příslušným státním podnikem Povodí spravováno. Takže, dalším výrazným efektem by bylo zavedení jednotné ceny povrchové vody na celém území České republiky. K tomu chci jenom dodat, že jde také o tom, aby stát při zavádění těchto změn podpořil i to, že budou stanoveny rozumné ceny vody pro naše občany. Jako zemědělské odbory budeme tuto myšlenku neustále připomínat!
V závěru musím říci, že nezbývá než popřát, aby se tento záměr ministerstva zemědělství podařilo úspěšně uvést do praxe. Byť pro současné vedení ministerstva zemědělství není někdy jednoduché tyto racionální myšlenky prosadit. Jde totiž mnohdy i to, že někteří ochránci životního prostředí, ve svém zahledění se do krásné a nedotčené přírody, přijetí řady rozumných opatření svými protinávrhy brání. Podle našeho názoru, by možná nejlepším řešením této situace bylo sloučení obou ministerstev, tj. zemědělství a životního prostředí, do jednoho rezortu, tak, jak je tomu i v několika jiných evropských zemích. Mimochodem, již před několika lety jsem to navrhl bývalému premiérovi Petru Nečasovi, který nás bohužel tehdy nevyslyšel.