• Zveřejněno: 03.06.2019
  • Autor: Miroslav Svoboda
Evropská unie má ambici být světovým lídrem ve snižování emisí skleníkových plynů v souladu se závazky Pařížské dohody z roku 2016 a v transformaci k udržitelným technologiím. Současně s tím, platí pro členské země EU strategická dlouhodobá vize předložená Evropskou komisí v loňském roce, která počítá s dosažením klimatické neutrality v roce 2050. Proto se také v návaznosti na tento program EU uskutečnil v pátek 31. května 2019 v Lichtenštejnském paláci v Praze Kulatý stůl Národního konventu o EU, na jehož programu bylo téma „Boj s klimatickou změnou“.

Organizátorem kulatého stolu byl Úřad vlády ČR, který požádal několik významných organizací o stanoviska k tomuto problému, a která se stala základním matriálem pro diskusi přítomných účastníků Kulatého stolu Národního konventu o EU.

Nárůst koncentrace skleníkových plynů je potřeba zastavit!

Ze základního podkladového materiálu Asociace mezinárodních otázek (AMO) se dozvěděli, že hlavním spouštěčem probíhajících změn v klimatickém režimu Země je nárůst koncentrace skleníkových plynů. Pracovníci AMO ve svém materiálu současně připomněli, že Evropská unie se zavázala ke snížení emisí skleníkových plynů o 40 % v roce 2030 oproti roku 1990. Podle nich je základním nástrojem k dosažení tohoto cíle i v roce 2005 zavedený systém obchodování s emisemi (ETS), který se vztahuje na většinu energetických a průmyslových producentů skleníkových plynů.

Dalším závažným faktem, na který upozornili, je, že Evropská unie v listopadu 2018 představila strategickou dlouhodobou vizi pro prosperující, moderní a uhlíkově neutrální ekonomiku v roce 2050 s tím, že kolem tohoto tématu, ale v rámci EU není přijat jednotné stanovisko, protože názory jednotlivých členských zemí na tuto záležitost se v řadě bodů liší. I když z Evropské komise zaznívají hlasy, že EU od tohoto záměru neustoupí.

Klimatické změny se dotýkají i České republiky

V materiálu pracovníků AMO je rovněž uvedeno, že Česká republika v oblasti boje proti klimatickým změnám představuje konzervativní sílu, neboť spolu s Německem, Polskem a Maďarskem se postavila proti plánu Evropské komise pro kompletní dekarbonizaci unijní ekonomiky do roku 2050. Představitelé České republiky v této souvislosti zdůrazňují, že klimatická politika by neměla být věcí jen Evropy, ale i celého světa. Protože přijetí těchto opatření pouze v Evropě, by znamenalo snížení konkurenceschopnosti evropských ekonomik ve srovnání se světem.

V další části této zprávy se její zpracovatelé věnovali otázce debat v naší společnosti o útlumu těžby uhlí a jejich nahrazení obnovitelnými zdroji. Pokud jde o jádro, v úvodním materiálu AMO jen obecně konstatovali, že Česká republika v otázce snižování emisí počítá s využitím jaderné energie, v níž Evropská unie počítá ve stejné míře jako je to nyní.

Zároveň se pracovníci AMO věnovali i problematice českého zemědělství, kdy konstatovali, že Česká republika se staví odmítavě k zastropování přímých dotací pro velké zemědělské koncerny. Tuto pozici lze přičíst skutečnosti, že Česká republika má z historických důvodů největší zemědělské lány v celé Evropské unii. U nás, na rozdíl od malých rodinných farem, například v Rakousku, připadá 133 hektarů na jednu farmu. V této souvislosti pracovníci AMO dále upozornili na skutečnost, že díky intenzivnímu zemědělství na velkých lánech, nastávají problémy se ztrátou ornice, vody apod. Proto také v závěru doporučují, aby naše státní orgány začaly řešit negativní dopady těchto klimatických změn.

Stanovisko Ministerstva životního prostředí ČR

Ministerstvo životního prostředí (MŽP) ČR zdůraznilo, že v roce 2017 přijala vláda „Politiku ochrany klimatu v České republice“, která je naším příspěvkem k naplňování cílů EU a Pařížské dohody. Mezi roky 1990 a 2017 snížila Česká republika emise skleníkových plynů o 35 % a je na dobré cestě ke splnění svých závazků v oblasti snižování emisí do roku 2020 a 2030, vyplývajících z legislativy EU.

Ministerství dále uvádí, že Česká republika je vysoce průmyslovou zemí a jednou z jejích zásadních priorit je proto ochrana konkurenceschopnosti průmyslu. Dekarbonizace z tohoto hlediska sice představuje příležitost ke snižování stále vysoké energetické a uhlíkové náročnosti a rozvoji nových technologií, současně však i hrozbu pro energeticky náročná odvětví, která mohou být takto ohrožena.

Současně ministerstvo upozorňuje, že Česká republika podporuje dlouhodobý přechod EU na konkurenceschopné nízkouhlíkové hospodářství do roku 2050. Je však otázkou, jestli je nyní vhodné si stanovovat ambiciózní cíl, tj. dosažení klimatické neutrality, a to již k roku 2050, když řada členských států očekává problémy se splněním svých závazků do roku 2030. Zároveň uvedli, že politika ochrany klimatu v České republice obsahuje indikativní cíl snížení emisí o 80 % do roku 2050.

I společnost ČEZ seznámila se svým pohledem na změny klimatu

Podle společnosti ČEZ je Česká republika povinna přijmout svůj odpovídající závazek plynoucí z mezinárodního i unijního závazku EU a následně ho transponovat do národní legislativy. Platí to pro všechny regulované skleníkové plyny, ať už v sektorech zahrnutých pod systém emisního obchodování ETS nebo pro sektory stojící mimo. Dále konstatuje, že Česká republika zatím vyčkává s případnou podporou cílů 2050 až poté, co bude mít k dispozici nutná data vycházející z podrobné analýzy konsekvencí a dopadů strategie 2050 z národního, evropského, ale i mezinárodního pohledu. Zároveň konstatuje, že Česká republika má již od roku 2015 schválenou tzv. Adaptační strategii ČR cílící na maximální zmírnění a přizpůsobení se dopadům klimatické změny, včetně aspektu udržitelnosti národního hospodářství a životního prostředí pro příští generace.

Ústav výzkumu globální změny AV ČR zaujal své stanovisko

Za Ústav výzkumu globální změny Akademie věd ČR (CzechGlobe) vystoupil na konferenci docent Dalibor Janouš, který konstatoval, že na vládní úrovni byl přijat národní akční plán adaptace na změny klimatu, ale vlastní aktivita je na nízké úrovni. Stávající návrhy na řešení dopadů změny klimatu a uplatnění adaptačních opatření se zaměřují na dílčí problémy. Přičemž v ČR chybí jasná, společností a politickou reprezentací široce přijímaná strategie dalšího postupu a národních priorit. Dokazuje to, mimo jiné, i to, že ČR patřila mezi poslední členské země ratifikující tzv. Pařížskou dohodu. Tento postoj je, podle docenta Dalibora Janouše, dlouhodobě neudržitelný. Vyvstává proto nutnost formulace strategických postupů pro přijetí včasných a efektivních opatření pro účinnější a rychlejší adaptační přístupy, které musí být propojeny napříč různými odvětvími. V této návaznosti zdůraznil, že je zapotřebí se orientovat na strategii zajištění potravinové bezpečnosti a vodních zdrojů.

Klimatické změny se dotýkají i zemědělství a lesnictví

Poté docent Dalibor Janouš hovořil i dopadu klimatických změn na rezort zemědělství. Podle něho se české zemědělství nachází v bodě zvratu. Konkrétně měl na mysli skutečnost, že se u nás snižuje rozměr živočišné výroby, což má za následkem nedostatek organických živin v půdě. Zároveň poznamenal, že díky postupnému rušení chovů dobytka, prasat a drůbeže, se logicky rostlinná výroba se stává hlavním motorem zemědělské výroby u nás. Uvedl, že bohužel postupně mizí plochy víceletých pícnin. Výsledkem nakonec je, že vzniká neudržitelnost z hlediska klíčových ekosystémových služeb, jako je zadržování vody, úrodnost půdy, kvalita ovzduší, koloběh živin a organické hmoty. Proto doporučil, aby se u nás opět nastartoval intenzivnější rozvoj živočišné výroby, neboť zvýšení kvality půdy organickými prvky, by značně přispělo k zadržování vody v krajině.

Dalibor Janouš rovněž konstatoval, že nám všem jde o stabilitu lesů, neboť sucho a již tři roky trvající kůrovcová kalamita, to je pro naše lesy obrovská zátěž, se kterou se vypořádat, nebude vůbec jednoduché. K tomu musíme podotknout, že výsadba smíšených lesů v určitých vybraných lokalitách není jednoduchou záležitostí. Problémem, s nímž se nyní musejí naši lesníci potýkat, je zajištění dostatku dřevin pro tuto výsadbu. Navíc, je třeba také poznamenat, že smrkové porosty v našich lesích se začaly intenzivně vysazovat ještě za Rakouska-Uherska a trvá to 80 až 120 let, než strom vyroste do své základní výšky. Takže naši „ekologové“ musejí několik let počítat s tím, než nové, listnaté porosty dorostou.

Vodní hospodářství si také zaslouží mimořádnou pozornost!

Nad všem přednesenými podkladovými materiály se přirozeně následně rozproudila živá diskuse, v níže se jednotliví účastníci konference vyjadřovali k nastoleným otázkám a problémům z pohledu své vlastní profese a životních zkušeností.

K těm zajímavým patřilo vystoupení předsedy představenstva společnosti Vodní cesty Jana Skalického, který se věnoval problematice vodních toků u nás a výstavbě budoucích přehrad, které je nutné vybudovat pro zajištění dostatku vody v příslušném koutu české a moravské krajiny. Důrazně podpořil myšlenku vybudovat kanál Dunaj-Odra-Labe, který by zajistil možnost vodní dopravy mezi těmito třemi rozvodími. Vysoce ocenil názor významného podnikatele z doby první republiky Tomáše Bati na propojení těchto tří řek prostřednictvím kanálu. Ostatně musíme konstatovat, že Baťův kanál, který v té době vybudoval, funguje dodnes. Podle Jana Skalického by dobudování propojení těchto tří rozvodí značně přispělo k možnosti lepšího a účinnějšího zavlažování jihu Moravy a také i části Olomouckého kraje.

Jan Skalický se dále věnoval otázce zajištění vodní dopravy od Děčína do Pardubic, což by vedlo k jejímu zlevnění ve srovnání se železniční a zejména silniční dopravou. Především by to ulehčilo našim silnicím. V této souvislosti uvedl, že je škoda, že výstavba vodního díla Děčín je utlumována, a to kvůli odmítavému stanovisku vedení Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce. Současně uvedl, že je také nutné vybudovat i vodní dílo Přelouč, které by umožnilo lepší splavnění Labe až přímo do Pardubic.

Středem naší pozornosti je i další rozvoj českého zemědělství

Protože součástí této diskuse byla i otázka dalšího vývoje českého zemědělství v návaznosti na potenciální klimatické změny, které České republice hrozí. Proto také za zemědělské odborníky vystoupil v diskusi předseda Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů Bohumír Dufek, který je zároveň i předsedou odborové centrály Asociace samostatných odborů. Mimochodem, za Českou republiku je i členem Evropského hospodářského a sociálního výboru, což je poradní orgán Evropské komise.

V úvodu svého vystoupení Bohumír Dufek zdůraznil, že otázky dopadu klimatických změn do života naší společnosti není možné vidět jen z čistě ekologického pohledu, ale nelze přitom opomíjet ani s tím související ekonomické a sociální dopady přijímaných opatření. Poukázal například na to, že naši důchodci, kteří mají důchod ve výši 12.000 Kč důchodu měsíčně, jsou rádi, že zaplatí nájem. Proto nebude jednoduché je přesvědčit, aby navrhovaná a přijímaná opatření přijali i za svůj pozitivní přístup k dané problematice. Zároveň ocenil, že naši lidé se pozitivně staví k otázce třídění odpadu, což mimochodem ocenil i Evropský hospodářský a sociální výbor, který konstatoval, že Česká republika patří v tomto směru k těm nejlepším v EU.

K předloženým podkladovým materiálům uvedl, že v nich postrádá některé pozitivní příklady ze života naší společnosti, jako bylo například odsíření uhelných elektráren v 90. letech a počátkem nového tisíciletí, což stálo český stát nemalé finanční prostředky.

Pokud jde o další rozvoj českého zemědělství, konstatoval, že v doporučeních EU se zdůrazňuje podpora malým a středním farmám, zatímco našim zemědělcům je neustále doporučováno zmenšit velikost jejich farem. Podotkl, že cestou přijímaných opatření by nemělo být zmenšování velikosti farem v České republice, ale mělo by se jít cestou snižování rozlohy polí a obnovy remízků a mezí.

V případě podpory malých a středních farem, jak neustále tuto myšlenku hlásá Evropská unie, Bohumír Dufek upozornil na jeden vážný problém a tím je, skutečnost, že sedláci, kteří získali zpět svůj majetek v restitucích na počátku 90. let, v současné době těžko hledají své nástupce, kteří by rodinnou farmu po nich převzali. Běžně se stává, že mladí nástupci svých rodičů toto již odmítají a hledají si živobytí jinde, převážně ve městech. Mimochodem, tento trend se rovněž objevuje i v některých západoevropských zemích. Takže, rodinné farmy o 20 hektarech, jako je tomu v sousedním Rakousku, u nás musejí často hledat řešení tohoto problému. Navíc, z ekonomického hlediska, přičteme-li i postupující automatizaci a robotizaci, životaschopnost prokazují právě větší hospodářské celky, tedy zemědělské akciové společnosti. Projevují vyšší konkurenceschopnost, než ty malé, rodinné farmy.

Příspěvků členů konference, o nichž by se v této zprávě dalo napsat, je samozřejmě více, ale všechny do této zprávy uvést nemůžeme, protože by to překročilo její rámec. Snažili jsme se tedy sdělit vám ty nejzávažnější informace, které na konferenci zazněly.