Lékaři upozorňují na to, že u části nakažených se objevují i neurologické potíže, jako jsou zmatenost, neschopnost mluvit, záchvaty podobné epileptickým či ztráta paměti. Znamená to, že virus napadá i lidský mozek?
Ano. Koronaviry mají schopnost napadat nervové buňky a podpůrné buňky v mozku, takzvané gliové buňky. Za normálních okolností nejsou viry schopny projít bariérou mezi mozkem a krví v cévách. Zánět plic ovšem může vyvolat tak silnou zánětlivou reakci, že jsou při ní vylučovány z různých buněk takzvané cytokiny. To jsou proteiny, které způsobují a zesilují zánět. Pojem „cytokinová bouře“ vlastně znamená vylučování obrovského množství různých cytokinů v důsledku silného akutního zánětu, což samo o sobě bohužel vede k poškozování tkání. Takže k poškozením způsobeným viry se přidává i sebepoškozování organizmu. No a silný zánět může způsobit narušení bariéry mezi mozkem a krví, čímž se mozek otevírá pro vstup virů, bakterií, toxinů, cholesterolu a podobně. Mozek pak může být napaden nejen koronaviry, ale i bakteriemi a dalšími látkami a toxiny, což vede k jeho zánětům a poškození a také k pozdějším psychickým poruchám.
Jedna padesátiletá pacientka měla podle vyšetření otoky na mozku a odumírala jí část mozkových buněk, takže nebyla schopná říct ani své jméno. Lékaři jí diagnostikovali „akutní nekrotizující encefalopatii“. O co vlastně jde?
Pokud se virus dostane přes krevně mozkovou bariéru do mozku a je schopen napadnout nervové nebo podpůrné gliové buňky, pak skutečně může způsobit encefalopatii. A ta má skutečně vážné následky.
V odborné lékařské literatuře se to popisuje tak, že člověk může skončit v komatu a zemřít. Když má štěstí a přežije, léčí se mnoho měsíců, je to tak?
Ano.
Znamená to tedy, že škody, které infekce v těle napáchá, mohou být dlouhodobější, než se nyní zdá?
Když se podíváme na pacienty, kteří dříve přežili SARS, a Covid-19 má se SARS dost společného, tak se ukazuje, že mnozí z nich trpí i po vyléčení infekce nějakými zdravotními potížemi. Někteří mají chronický únavový syndrom, psychické potíže, nebo se zadýchávají. Proto si nemyslím, že promořování populace, o kterém se dnes aktuálně hovoří, je tou ideální cestou boje proti koronaviru. Naopak se domnívám, že musíme zabezpečit, aby se co nejméně lidí nakazilo, protože nevíme, u koho bude mít nákaza jaký efekt i na pozdější zdraví. Jinak si vyrábíme budoucí invalidy.
Přirovnal bych to k situaci, kdy jsme před druhou světovou válkou vybudovali důmyslný systém obrany podél celých hranic, a pak jsme jej opustili bez boje. Nejde však jen o to, že po pár týdnech bude test negativní nebo nákaza proběhne téměř bez příznaků. Nechci říkat přesná čísla, ale podle některých studií až polovina lidí, kteří prodělali SARS, má nějaké doživotní následky.
A ještě jedna věc. Zcela se zapomíná na těhotné ženy. Jen v Česku porodí přibližně 100 tisíc matek ročně. Jak je budeme léčit? Toxickými preparáty, které zatím máme k dispozici, když hodláme populaci promořovat? Jak tyto preparáty ovlivní novorozence a jejich další život? To jsou otázky, na které nyní nikdo nezná odpověď.
Projeví se takové škody hned, jako to lékaři pozorují v akutní fázi nemoci, nebo až po mnoha letech? A jaké další nemoci může virus způsobit?
Kromě psychických poruch může koronavirová infekce u člověka způsobovat potíže s dechem, především při fyzické zátěži, tedy při sportu. Až 70 procent lidí, kteří přežili SARS, má i po delším čase potíže s dechem při cvičení, rychlé chůzi… Častá je také svalová slabost a celková únava. U některých osob, které prodělají infekci koronavirem SARS-CoV-2 lze předpokládat i poškození orgánů, které virus může skrze ACE2 receptory napadnout – tedy srdce, varlata, játra, slezinu či slinivku.
Umí vlastně mozek obnovovat sám sebe? Jinak řečeno, nahradí se poškozené a odumřelé buňky novými? Pokud ano, tak po jak dlouhé době a co může regeneraci napomoct?
Ano, mozek umí obnovovat některé funkce, které ztratí v důsledku úrazu nebo infekce. Vždy je to ale velmi individuální a spojeno s nemalým úsilím člověka, který poté musí mozek trénovat. Bývá to otázka měsíců i několika let.
Napadá mě k tomu, jestli tedy nemůže virus zůstat v mozku „zaparkovaný“ a jen čekat na další příležitost k aktivaci. A k životu ho probudit pozdější nákaza třeba obyčejnou chřipkou?
Na toto zatím neumí odpovědět vůbec nikdo.
Vrátím se ještě k tomu, zda je tedy pro člověka nějaká „výhoda“, že se nakazí virem teď? Bude jeho organismus do budoucna odolnější?
Ani na tuto otázku zatím neumí nikdo zodpovědně odpovědět.
Může virus škodit v mozku podobně třeba jako toxoplazmóza, která umí pozměnit chování napadeného?
Také tady nelze jednoznačně odpovědět, ale nedá se vyloučit, že koronavirus bude ovlivňovat i chování lidí, kteří prodělají silnou infekci a budou hospitalizováni.
Uvažuje se o léčbě pomocí krevní plazmy. Máme to vítat, nebo je opatrnost na místě?
Přípravky z krevní plazmy by mohly umožnit pacientům s vážnými příznaky zvládat infekci. Otázkou zůstává zabezpečení takové plazmy, aby byla prostá nejen koronavirů, například jiných kmenů, ale i dalších infekcí.
Bavíme se o mozku, ale nejčastější úmrtí v souvislosti s koronavirem padají na vrub rozsáhlým plicním infekcím, vlastně těžkému zápalu plic. Na 3D simulacích to dokonce vypadá, jako by byly plíce poleptané kyselinou. Proč nemocní trpí dušností a s dýcháním jim v těžkých případech musí pomáhat ventilátory? Proč virus nenapadne třeba srdce?
Výzkum ukázal, že právě v plicní tkáni se vyskytuje vysoká koncentrace receptorů ACE2, které jsou nezbytné pro průnik koronaviru do buňky. Virus totiž může napadnout pouze buňku, jež na svém povrchu nese receptory, na které se umí přichytit a poté se do buňky dostat. Pokud napadne plicní tkáň, tak ty buňky, které napadl, zničí. Ony praskají a vylévají svůj obsah ven. Obsah buněk je pro imunitní systém cizorodý materiál, proto se snaží tento materiál zlikvidovat. Vytváří se zánětlivá reakce, která celou situaci ještě zhoršuje. Zanícené plíce se snaží opravit zanícenou tkáň, a tím pak může vznikat fibróza plic. Potíž je, že právě plicní sklípky jsou vystlány buňkami, které zabezpečují výměnu kyslíku a oxidu uhličitého mezi krví a vzduchem v plicích. Pokud v plicích probíhá zánět, nemůže dokonale probíhat výměna plynů, krev se nemůže dobře okysličovat, receptory v těle člověka to poznají a pacient začne „lapat po dechu“.
Uvažuje se navíc o tom, že viry mohou v pokročilých stádiích nemoci napadnout dýchací centrum v prodloužené míše, což může vést k poruchám nervového řízení celého procesu dýchání. Plíce jsou navíc hlavním vstupem pro virus, díky kapénkové infekci jsou snadněji přístupné infekci, a proto se u nakažených prioritně rozvíjí zánět plic.
To je důvod, proč nosíme roušky?
Ano. Koronavirus ale napadá i srdeční svalovinu. U přibližně deseti procent pacientů může způsobovat srdeční potíže.
Čím to, že i mladí a zdraví lidé nebo malé děti končí v těžkých stavech na umělé plicní ventilaci?
Je to dáno tím, že imunitní systém každého člověka je zcela odlišný. Jeho nastavení záleží na genetických dispozicích, na patogenech, s nimiž se člověk v průběhu života setkal – včetně očkování – či na tom, zda byl jako novorozenec kojen a jak dlouho. Jinak samozřejmě také na stravě a životním stylu, množství stresu, vlivu prostředí, ve kterém člověk žije – tedy toxinů, smogu, pesticidů a podobně. Chování imunitního systému u dvou lidí je stejně tak rozdílné jako chování těchto dvou lidí. Zdaleka ale nemusí jít jen o imunitní systém. Rozdíly mohou být také ve vnímavosti buněk k viru. Stále však platí, že ve větším riziku jsou starší lidé a lidé se srdečně-cévními chorobami, cukrovkou nebo rakovinou.
Další aspekt viru je izolace. V březnu vyšla studie, kde vědci hodnotili celkem 24 výzkumů zaměřených na psychické dopady u lidí, kteří byli v karanténě. A ukázalo se, že každý třetí zažil duševní problémy jako stres, nespavost, úzkosti a deprese. Opravdu se může rozvinout duševní porucha kvůli izolaci? Nebo je to spíš dáno tím, že neumíme vydržet sami se sebou a se svými myšlenkami?
Určitě se dá očekávat, že se zvýší počet lidí, u kterých se projeví některé psychické poruchy, které uvádíte, především půjde o afektivní a úzkostné poruchy. S tím bohužel půjde ruku v ruce také zvýšená sebevražednost, o níž víme, že se v takových situacích vyskytuje. Naposledy u nás byla sebevražednost podstatně zvýšena v době sametové revoluce. Zde je třeba apelovat na to, abychom si všímali osob ve svém okolí a u těch, u kterých to cítíme, se snažili stres, strach, deprese a úzkosti rozptylovat, nebo jim zajistit odbornou péči. I to může být formou pomoci v této napjaté době.
A jak se díváte na chování lidí v době pandemie? Jako by to totiž byly dva protichůdné povely, které nám mozek dává. Jeden velí „utrhni, co můžeš, zásob se, ať přežiješ“. A vedle toho se rozjela řada nezištné pomoci a solidarity. Jak si to vysvětlujete?
Děkuji za velmi zajímavou otázku, která sice spadá spíše do oblasti psychologie, ale pokusím se odpovědět. Dotýkáte se schopnosti empatie a sebeobětování. Existují lidé s nulovou empatií, kteří vnímají sebe spíše jako něco odlišného od těch druhých. Ve skutečnosti ale fungujeme celá společnost na principu včel v úlu, a to co se děje druhému, děje se i mně. To pomáhání druhým, které dnes u mnohých vidíme, je dokladem toho, že tito lidé se vnímají jako součást společnosti a mají empatii rozvinutou. Dokážou se vcítit do druhých, pochopit jejich situaci, a mají potřebu pomáhat. Když uvidíte roztřesenou stařenku, která si není schopna podat jídlo do úst, řeknete si v duchu: „chudinka, musím jí pomoci“, nebo spíše: „baba stará, co tu ještě dělá?!“
Naše mozky jsou geneticky předprogramovány na zachování rodu. Tento program velí, abychom chránili hlavně sebe a své geny – tedy své příbuzné a potomky. To, že se rodina včas předzásobila potravinami, nepokládám za špatný program. Naopak tento postup pomůže tomu, aby nebyla závislá na pomoci od okolí v době, kdy rodiny, co zásoby podcenily, nebudou mít co jíst. Takže v konečném důsledku tento předvídavý způsob chování nakonec může společnosti pomáhat, i když to tak na první pohled nevypadá. Skutečný problém by nastal, kdyby bylo třeba se začít dělit o jídlo nebo o léky. Zde by se pak ukázala skutečná empatie a sebeobětování.
Až pandemie pomine, co myslíte, že si z toho odneseme? Když pominu poškozené zdraví, nebo truchlení za oběti...
Přes excesy některých lidí, které souvisejí spíše s psychopatologií osobnosti, stresem nebo úzkostí ze současné situace, vidím, že současná pandemie nás všechny spíše nějakým způsobem stmeluje. Věřím, že z ní nakonec vyjdeme celkově posílení včetně posíleného národního cítění.