• Zveřejněno: 01.04.2019
  • Autor: Ing. Jaroslav Ungerman, CSc.
Ekonom Jaroslav Ungerman se podíval bez zbytečných emocí na situaci kolem plynovodu Nord Stream II v kontextu trhu s plynem a významu plynu pro Evropu.
 
Plynovod Nord Stream II (česky Severní proud 2) je dnes jedním z velmi často zmiňovaných témat. Snad neuplyne ani jeden den, kdyby se o něm v mediích neobjevila nějaká zmínka. Především se zmiňuje jeho význam pro další zásobování Evropy zemním plynem, mluví se o tom, že zvýší závislost evropských zemí na dodávkách z Ruska, jindy se zase uvádí o tom, že narušuje trh s energiemi, monopolizuje ho atd.
Proto mu zkusme věnovat pár poznámek, které patrně nebudou vyčerpávat zcela dané téma. Hned na počátku bych považoval za vhodné uvést pár čísel o vývoji světového trhu se zemním plynem, které velmi přehledně uvádí ročenka BP Energy Review 2018, což je jeden z nejlepších zdrojů dat o energetických zdrojích na světě.
V roce 2017 Evropa spotřebovala celkem 480 mld m3 zemního plynu, v roce 2015 to bylo 430 mld m3. Ovšem v letech 2010–2015 byla spotřeba zemního plynu v Evropě ještě vyšší, když přesahovala v některých letech i 500 mld m3. Beze sporu to bylo dáno také průběhem zimy a také vývojem hlavních odvětví, které ho spotřebovávají – hutnictví, chemie a nesporně i energetickými úsporami.
Největšími spotřebiteli zemního plynu jsou velké země – Německo 90 mld m3, Velká Británie 79 mld m3, Francie 45 mld m3, Holandsko 36 mld m3.
Naproti tomu Česká republika spotřebovala 8,4 mld m3, Slovensko zhruba 4,7 mld m3. Velmi nízkou spotřebu zemního plynu má Polsko 19 mld m3, které za to také „platí“ nejvíce znečištěný prostředím. To lze najít ve všech mapách, které takové znečištění na území Evropy zachycují. Bohužel pro nás, jedna z nejvíce znečištěných oblastí sousedí s Ostravskem a toto znečištění se dostává i na naše území a zhoršuje – zejména v inverzi – emisní situaci na Ostravsku.
V podstatě platí, že evropský průměr spotřeby zemního plynu je zhruba 1 000 m3 na obyvatele ročně. Z toho se odlišuje Holandsko, které má spotřebu téměř 3 000 m3 na obyvatele. Má rozsáhlá naleziště zemního plynu v Severním moři, a proto plyn využívá nejen v domácnostech či energetice, ale také v zemědělství ve sklenících. Nakonec známe to z našich obchodů – rajská jablka či papriky mají zemi původu Holandsko. Je to jedna z evropských zvláštností, že zelenina, která se obvykle pěstuje v zemích s teplejším klimatem – tedy Středomoří apod. – je přesto pěstována v zemi, která k jejímu pěstování rozhodně nemá nejlepší přírodní podmínky. Je jejím největším pěstitelem v hydroponii ve sklenících. Se všemi doprovodnými znaky takové produkce – chuťové vlastnosti, alespoň podle mého názoru – jsou originálním výpěstkům z pěstování pod volným nebem hodně vzdáleny.
Vlastní zdroje zemního plynu ovšem pokrývají spotřebu Evropy pouze z necelé poloviny spotřeby. V roce 2017 Evropa vytěžila 241 mld m3, z toho polovinu Norsko 123 mld m3 – jeho vlastní spotřeba je 4,5 mld m3.  Zbývající část plynu dodává do Evropy, a to 110 mld m3 jako potrubní plyn a 5 mld m3 jako LNG také do Evropy a zhruba 1 mld m3 mimo Evropu. Dále se plyn těží ve Velké Británii 42 mld m3a v Holandsku 36 mld m3, ostatní země těží jen v jednotkách mld m3. V předchozích letech ještě na počátku této dekády Holandsko těžilo kolem 60 mld m3. Nedávno však oznámilo, že už nebude těžit zemní plyn pro export, ale pouze pro vlastní spotřebu.
Evropa dováží polovinu své spotřeby zemního plynu. V prvé řadě jde o dovoz potrubního plynu. Jeho největším dodavatelem do Evropy je Rusko – 160 mld m3 (vedle toho dodává také do Turecka 27 mld m3). Jeho vývoz do Evropy roste – v roce 2015 vyvezlo Rusko do Evropy 130 mld m3 (a k tomu do Turecka dalších 27 mld m3 plynovodem Blue stream). Dalším významným dodavatelem je Alžírsko 33 mld m3, z toho 18 mld do Itálie, a zhruba 4,5 mld m3 do Itálie dodává také Libye.
Dále je Evropa významným dovozcem zkapalněného zemního plynu – LNG – celkem 54 mld m3. Oproti roku 2015, kdy bylo dovezeno 43 mld m3, jde o významný vzestup. Zde je největším dodavatelem Katar 22 mld m3, Nigérie 10 mld m3 a Alžírsko 9 mld m3, dále je dodavatelem LNG také Peru 2 mld m3, Trinidad 2 mld m3.
USA dodaly v roce 2017 do Evropy necelé 2 mld m3, z toho 0,8 mld do Španělska a malé množství kolem 0,2 mld i do dalších zemí EU. Vedle toho dodaly také do Turecka 0,7 mld m3. Je to vlastně poprvé, kdy USA vstoupily na evropský trh jako dodavatel LNG. V roce 2015 byly americké dodávky kolem 0,1 mld m3 (šlo o export do Turecka) – prakticky mohlo jít o dodávky plynu jednou nanejvýš dvěma loděmi.
Celkový americký export LNG dosáhl v tomto roce 17,5 mld m3. Největším odběratelem byla Asie se 7,1 mld m3 (nejvíce Čína a Jižní Korea), dále do Mexika 3,8 mld m3 a také do jižní Ameriky 1,8 mld m3.
Pro lepší přehled o celkovém světovém trhu se zemním plynem a – v tomto ohledu jde prakticky výlučně o dodávky LNG – se podívejme ještě na velikost světového trhu s tímto produktem. Export potrubního zemního plynu je zajímavý především jako produkt obchodu v Evropě, kde se plynovody spojují naleziště na Středním východě či v Ruské federaci s odbytem v západní a centrální Evropě, tedy v místech soustředění jak obyvatelstva, tak i ekonomické aktivity.
Světový trh s LNG v roce 2017 představoval 393 mld m3. Největším odběratelem LNG je asijský region – celkem 284 mld m3. Nejvíce odebírá Japonsko 114 mld, Čína 53 mld a jižní Korea 51 mld m3. Dalším odběratelem je Tchaj-wan 23 mld a Indie 26 mld m3.
V roce 2015 export LNG představoval 338 mld m3, tedy za pouhé dva roky se zvýšil o šestinu a v podstatě celý přírůstek se týkal růst dovozu LNG do asijsko-pacifického regionu. Např. dovoz do Číny se za dva roky zdvojnásobil z 26 mld m3 na 52 mld m3. Také jižní Korea zvýšila dovoz o pětinu atd. Tento region je pro exportéry LNG dnes na světovém trhu nejzajímavější.
Druhým největším trhem pro LNG je Evropa – společně s Tureckem odebírá 65 mld m3. Další trhy – Jižní Amerika 14 mld m3 a Střední východ 13 mld m3.
Největším světovým exportérem LNG je Katar se 103 mld m3, který většinu vývozu směřuje na asijské trhy. Tam exportuje také Austrálie 76 mld m3, Malajsie 36 mld m3, Indonésie 22 mld.
Dalšími velkými exportéry LNG jsou Nigérie 28 mld, Alžír 17 mld, Rusko 16 mld a USA 17 mld m3. Zde je nutno zaznamenat především vzestup amerického exportu LNG – ještě v roce 2015 byl téměř neznatelný 0,8 mld m3. Také Rusko zvýšilo svůj export oproti roku 2015, kdy dodávalo kolem 10 mld m3do Japonska z nalezišť na Sachalinu.
Některé souvislosti
V současné době je kapacita tranzitních soustav pro export ruského zemního plynu do Evropy na úrovni 200 mld m3, z toho je kapacita tranzitu přes Ukrajinu kolem 120 mld m3 a v linii přes Bělorusko a Polsko kolem 30 mld m3. Nord stream první linie dokončená v roce 2012 má kapacitu 55 mld m3. Nová linie, která se staví jako Nord stream II, bude mít vyšší kapacitu  – kolem 64 mld m3 – a hotová má být zhruba za dva roky.
K tomu je nutno ještě počítat s dodávkami potrubního zemního plynu z Alžírska – do 40 mld m3.
Kromě toho byla v minulém roce stavebně dokončena linie Turk stream, (přes Černé moře do evropské části Turecka – trasa je stavebně hotová a do provozu bude uvedena již na počátku příštího roku), která dává možnost dodávek zemního plynu na Balkán, především do Srbska a Bulharska, kam částečně dnes proudí plyn přes jižní Ukrajinu. Nicméně existují plány na zvýšení kapacity Turk streamu až na úroveň 64 mld m3 s tím, že Turecko by spotřebovávalo zhruba 16 mld m3 a další linie by pokračovala do Řecka a odtud dále do Italie.
Zjevně je jedním z geopolitických cílů systému Nord stream vyhnout se nejistému prostředí na Ukrajině, která podle některých názorů neinvestuje do údržby a zvýšení spolehlivosti této soustavy, a tudíž může se stát velmi nespolehlivou tranzitní zemí. Navíc vzájemně nepřátelské vztahy rusko-ukrajinské jsou zdrojem nestability dodávek.
Lze proto předpokládat, že Rusko bude soustavně posilovat svoji kapacitu tranzitu s obcházením Ukrajiny. To dopadne i na další tranzitní země – např. Slovensko. Existuje údajně smlouva mezi Gazpromem a Slovenskem o tranzitu plynu v rozsahu 50 mld m3 zhruba do roku 2020. Nicméně je otázkou její pokračování, neboť Slovensko se angažovalo v tzv. reverzních dodávkách plynu na Ukrajinu, což patrně nebylo v souladu s politikou Gazpromu. Možná, že šlo i obcházení takové smlouvy – její detaily však nejsou známy.
Pokud by byl během několika let vyloučen tranzit ruského zemního plynu přes Ukrajinu – což je velmi realistický scénář, ke kterému se zatím nikdo nehlásí – pak kapacita všech větví Nord Streamu by nahradila tuto chybějící kapacitu. Dosáhly by zhruba 120 mld m3. Teprve linie Turk stream – v rozsahu, který nespotřebuje Turecko – by znamenala přírůstek přepravní kapacity ruského plynu do Evropy. Navíc by odkrývala relativně málo zatím využitý prostor na jihu Evropy. Pravděpodobně by se mohlo jednat o 30- 40 mld m3, ale až po dobudování druhé linie tohoto plynovodu.
Pro dosavadní tranzitní země mohou tyto nové trasy znamenat citelné snížení jejich příjmů. V současnosti dosahují poplatky za tranzit kolem 3 až 4 USD za 1000 m3 za 100 km trasy. Při rozsahu tranzitu kolem 100 mld m3 za rok to představuje za 100 km trasy roční příjem minimálně 300 mil dolarů, což jistě není málo. V případě Ukrajiny jde o příjmy vyšší než 5 mld USD, pro Slovensko je to minimálně 1,5 mld dolarů.
V současnosti Německo spotřebovává 90 mld m3 zemního plynu. V roce 2005 to bylo 86 mld m3. Vlastní těžba v Německu klesá z 16 mld m3 v roce 2005 na 6,4 mld m3 v roce 2017. Německý dovoz zemního plynu tak v současnosti představuje kolem 80 mld m3. A to rozhodně není konečné číslo.
Vyjdeme-li z toho, že Německo ve své strategii rozvoje energetiky kalkuluje s tím, že by celou kapacitu výroby v jaderných elektrárnách a také v tepelných elektrárnách spalujících uhlí nahradilo jinými zdroji, pak musí také počítat s tím, že potřebuje zajistit kapacitu pro stálý výkon sítě (kterou dnes pokrývají jaderné elektrárny a velké tepelné zdroje spalující uhlí). Takovou kapacitu nemůže dosáhnout jinak než novými kapacitami na plynových elektrárnách (navíc schopných poskytovat regulační služby).
K tomu jen stručné vysvětlení. Každá elektrizační soustava potřebuje, aby disponovala volnými kapacitami, které jsou schopny při požadavku na vyšší zatížení – odběr elektřiny –v krátké době poskytnout další dodatečný výkon. Pokud by ho do soustavy nebylo možné dodat, pak tato soustava musí část odběru odstavit, vypnout.
Přitom požadavek na regulační služby tohoto typu stoupá tam, kde se elektrizační soustava opírá např. o zdroje ze sluneční energie, nebo z větrné energie, kdy její výkon může být krátkodobě – v průběhu dne – výrazně ovlivněn. Tomu lze čelit např. tak, že soustava větrných elektráren pokrývá větší území, kde lze patrně očekávat, že bude vždycky alespoň někde „foukat“.
A k tomu je nutno současně vytvořit značnou kapacitu mnoha takových větrných elektráren – v počtu tisíců až desetitisíců kusů, tedy za cenu nemalých investičních nákladů. Tato veliká soustava – o výkonu desetitisíců MW pak umožňuje zajistit relativně nevelký, nicméně stálý výkon. Přitom je nutno také vycházet z toho, že skutečný dlouhodobý výkon větrné elektrárny se pohybuje jen někde nad třetinou nominálního instalovaného výkonu.
Na druhé straně problémem takové soustavy je – a to je dnes problém především Německa – že výkon soustavy je na severu území resp. ještě více i na velkých větrných farmách na moři.  Naproti tomu největší spotřeba je v průmyslových centrech jižní části země – Bavorsko, Hesensko. Přenést takový výkon na tak dlouhou vzdálenost pak vyžaduje mít odpovídající vysokokapacitní soustavu, což dnes německá energetika nemá. A v hojné míře k tomu používá i českou rozvodnou soustavu.
Proto je tak důležité mít i stabilní zdroje nízkoemisní energetiky – v tomto případě energetiky založené na zemním plynu. Proto také je pro německou energetiku, a tedy i ekonomiku, tak důležité mít relativně bezpečný a dostatečně kapacitní dovoz zemního plynu. Je potom věcí další – v jaké míře to má být potrubní plyn a LNG.
Jen velmi hrubý propočet potřeby zemního plynu k náhradě výkonu jaderných elektráren ukazuje na nutnost dovozu dalších minimálně 35 – 40 mld m3 zemního plynu (převod tuny ropného ekvivalentu (toe) z jaderné energie na tunu ropného ekvivalentu zemního plynu). Německá spotřeba zemního plynu by se musela zvýšit na zhruba 125 – 130 mld m3.
Prostor pro dovoz zemního plynu do Německa je dostatečně velký a mohou se o něj ucházet i všichni dosavadní dodavatelé. Navíc je potřeba vidět ještě další souvislost –energetickou politiku EU.
Jak známo, Evropa resp. EU dnes – s trochou nadsázky – prohlašuje spalování uhlí za „zločin“, stejně jako ty, co se těžbou uhlí a jeho úpravou živí, a snaží se ho všemožně omezit. Je to formou emise emisních povolenek, které se soustavně snižují, a současně jejich cena v posledním roce strmě roste – ze zhruba 5 € na více než 20 €. To přirozeně výrazně zasahuje do nákladů všech výrobců elektrické energie a tepla, neboť ne vždy je možné tento vzestup nákladů přenést do výsledné ceny.
Nevyhnutelně tak, podle mého názoru, zůstává klíčovým zdrojem energie pro Evropu na nejbližších několik desítek let zemní plyn – a přirozeně i jaderná energie.
Vzájemná závislost je přirozená
Přirozeně, že taková situace nutně vyvolá i růst vzájemné závislosti mezi dodavateli energií a spotřebiteli. V případě Nord stream to bude především vliv na objem obchodu mezi Německem a Ruskem. Stejně jako se ovšem bude zvyšovat závislost Evropy a EU na dovozu zemního plynu z jiných teritorií, především ze Středního východu a USA.
Nelze také nevidět, že přímé spojení mezi Ruskem a Německem povede ke snížení nákladů na přepravu plynu. Dojde k nemalé úspoře tranzitních poplatků, což patrně je také zdrojem odporu proti plynovodu od potenciálně tranzitních zemí, které tím ztrácejí nejen významný zdroj příjmů, ale i možný nástroj pro nátlak na oba partnery – na začátku i na konci plynovodu.
Velikost obchodu mezi Evropou a Ruskem lze ilustrovat na rámcovém propočtu pro celou kapacitu Nord stream, kde objem dodávek představuje ročně zhruba (při ceně 200 USD za 1000 m3) 10 mld euro. Pokud k tomu ještě připočteme i nový plynovod Nord stream II, pak s celkovou kapacitou kolem100 mld m3, jde o obchod minimálně v rozsahu 20 mld euro.
Co se stane s tímto přebytkem ve vzájemném obchodu? Bude to tak, že ruské firmy resp. státní Gazprom bude utrácet získané finanční prostředky někde jinde ve světě? Nebo to může být i tak, že tyto peníze – z velké části – budou použity k nákupu právě německých výrobků.
Nový plynovod vytváří prostor pro další růst německého exportu na rozsáhlý ruský trh. Ten potřebuje zejména nové technologie – modernizační investice do infrastruktury – např. pro městskou dopravu či železniční dopravu (nové lokomotivy, vagony atd.) jako páteř dopravní soustavy – do bytové výstavby, výstavbu dopravní sítě atd. A v tom je také další efekt německé strategie změny energetické bilance – i přes existující embargo či sankce.
Obávám se totiž, že Německo nemá příliš na výběr, pokud si chce zachovat současnou prosperitu a pokračovat v nastoupené hospodářské politice přechodu na jiné zdroje energie než diverzifikovat své dodavatele jiné energie a tedy i vybudovat Nord stream II.
Fakticky tedy obě linie Nord streamu otevírají prostor pro německý export na Východ za situace, kdy by se německý export mohl střetávat s omezeními na americkém trhu (při politice America first).
Nejde však v této souvislosti jenom o rusko-německý obchod s plynem. Souběžně se zde rozvíjí i možnost dodávek amerického LNG do Evropy. Tento LNG však není jediný, který na evropský trh přichází, jak už bylo výše uvedeno.
Americké možnosti dodávek LNG lze dokumentovat na těchto základních číslech. V roce 2005 dosahovala americká těžba zemního plynu 525 mld m3 a celková spotřeba stagnovala na 633 mld m3, když dovoz LNG dosáhl téměř 18 mld m3. Ale od roku 2015 se již LNG nedováží, naopak LNG se vyváží.
V roce 2017 dosáhla americká těžba zemního plynu 735 mld m3 a spotřeba se zvýšila na více než 740 mld m3.
Vývoj v této oblasti probíhá velmi bouřlivě. Např. v roce 2012 odhadovala americká EIA, že v roce 2020 bude americká spotřeba zemního plynu kolem 720 mld m3 a exportní potenciál USA je odhadován na minimálně 40 mld m3 kolem roku 2025. Skutečnost je po pěti letech zcela jiná.
Americký potenciál pro vývoz LNG roste, neboť prudce narůstá i těžba břidlicového zemního plynu. Ovšem prudce roste i americká vnitřní spotřeba plynu. Pravděpodobně se její dynamika ještě zrychlí.
Jedním z důvodů by mohla být i potřeba náhrady dožívajících kapacit jaderných elektráren, které kryjí zhruba pětinu americké spotřeby elektrické energie a které pocházejí z šedesátých a sedmdesátých let. Nejrychlejší způsob, jak nahradit jejich výkon, je právě výstavba paroplynových elektráren, kde i jednotkové investiční náklady jsou nízké.
Americká kapacita dovozu LNG do Evropy tak bude omezena jednak kapacitou jejich vývozu a samozřejmě i střetem s konkurencí dalších vývozců na evropský trh a v krátkodobém horizontu i kapacitou lodní dopravy.
Navíc je dobré zvážit i cenové faktory. Např. Polsko ohlásilo, že dosáhlo s americkými exportéry smluvní ceny o 20 % nižší, než jsou ceny poskytované Gazpromem. Jde však o ceny fob v Henry hubu v Louisianě, kde nejsou náklady na převoz do Evropy a regazifikaci plynu, které údajně, podle expertních odhadů, dosahují zhruba 20 % k ceně.
Prostor pro export amerického LNG do Evropy jistě existuje. Lze však očekávat, že tento zemní plyn nebude ani levnější než zemní plyn potrubní. A v krátkodobém horizontu se zde ani nevytvoří přebytek jeho nabídky. Pro jeho dodávky je nutno vidět i např. možnost jeho skladování v podzemních úložištích atd.
Je celkem přirozené, že se americká administrativa snaží vytvořit pro dovoz amerického LNG do Evropy dobré podmínky a k tomu využívá i některé politické argumenty. Jde o byznys pro americké výrobce, a proto není nutno se nad tím příliš pozastavovat, zejména při současné americké administrativě. Evropský trh, který je jim bližší než asijský, je pro ně bezpochyby zajímavý. I když nejlepší ceny – až o třetinu – jsou dosahovány na asijském trhu, kde spotřeba zemního plynu výrazně roste, ale je také lákadlem pro všechny ostatní vývozce. Lze si proto jen přát, aby o využití zemního plynu jako zdroje energie rozhodovaly především ekonomické a environmentální faktory.