Rozhovor s předsedou Asociace samostatných odborů Bohumírem Dufkem
*Ve dnech 23. s 24. května se uskutečnilo jednání Evropského hospodářské a sociálního výboru, který je poradním orgánem Evropské komise, o zformování Společné zemědělské politiky po roce 2020. Co z toho pro nás vyplývá a do jaké míry mohou naši vládní představitelé, ale i reprezentanti zemědělských nevládních organizací obhajovat zájmy ČR při svých jednáních v Bruselu?
Pokud jde o Společnou zemědělskou politiku, všichni víme, že po roce 1990, díky nesprávně nastavené transformaci českého zemědělství a zejména po vstupu do EU v roce 2004, došlo k rapidnímu snižování živočišné produkce u nás, což se projevilo postupnou ztrátou soběstačnosti v živočišných komoditách. Hlavní příčinou tohoto propadu bylo, jak nám doporučili v Bruselu, přidělení dotací na plochu, a to bez ohledu na výrobu. Začali se podporovat ti, kteří přestali vyrábět a „nevýroba“ se stala pro některé majitele půdy výnosným byznysem. Tito „zemědělci“ v podstatě zrušili náročnou živočišnou výrobu, přestali pěstovat ovoce a zeleninu, a pokud možno převáděli ornou půdu na travní porosty, kde se nemusí nic vyrábět a přitom pobírali vyšší dotace, což se pro ně stalo výnosným „podnikáním“. Mimochodem, některé nově přistoupivší státy střední a východní Evropy na tato doporučení EU nepřistoupila a vyjednali si výjimky. Takže, když to shrneme, byla to otázka našich vyjednavačů, jaká dostali zadání od tehdejší české vlády a jaké sami měli osobní zájmy v rámci tohoto vyjednávání.
Ale k současné situaci při obhajobě českých zájmů v zemědělství musím zdůraznit, že prvořadých zájmem České republiky je, aby se srovnaly ceny dotací, které jsou v různých zemích EU naprosto odlišné. Řada vyspělých západoevropských států, původní EU 15, využívá kromě balíku peněz z fondů EU i národních dotací, které jsou v těchto zemích mnohem vyšší než ty naše, české. Například v Německu dostávají farmáři podporu z národního rozpočtu v těchto položkách: příspěvek na dojnici 48,- EUR/kus, příspěvek na masné plemeno krav 75,- EUR/kus, příspěvek na ovce 14,- EUR/kus, příspěvek na kozy 16,- EUR/kus. Dále příspěvek na rozvoj farmy do 100 ha 35.000 EUR a na farmu do 250 ha 50.000 EUR. Příspěvek na zvětšení farmy, tedy se pokud se farmy sloučí majetkově a administrativně, tak je to jednorázová podpora 48,- EUR na 1 ha, 18,- EUR na 1 dojnici a 26,- EUR na 1 krávu masných plemen. Ve výčtu těchto podpor by se dalo klidně dál pokračovat.
Zajímavé je, že v západních zemích (EU 15) se EU snaží prosadit slučování malých, rodinných farem. Zatímco u nás, v České republice, narážíme na snahu EU znevýhodnit naše velké zemědělské podniky, které v podstatě zůstávají z doby, kdy u nás, před transformací našeho zemědělství, fungovaly bývalé JZD a státní statky o velkých rozlohách. Konkrétním prostředkem, jak oslabit konkurenční schopnost našich zemědělských podniků, je tzv. zastropování určitého objemu peněz na jednu farmu. Česká zemědělská veřejnost tyto snahy, snížit naši konkurenceschopnost v boji o trhy v EU, potažmo i ve světě, odmítá! Nyní nás čeká diskuse, jak v orgánech EU prosadit, což nebude jednoduché, aby čeští zemědělci nebyli v rámci Společné zemědělské politiky po roce 2020 příliš poškozeni.
*Nejde jen o Společnou zemědělskou politiku po roce 2020. Dnes jsme svědky řady turbulencí v Evropské unii, ať již jde o vystoupení Velké Británie z EU neboli tzv. brexit či vytvoření nové vlády v Itálii, případně pokračující nestabilitu ve Španělsku a Řecku. Jak by Česká republika měla za této situace svým pevným postojem přispět k tomu, aby obhájila české zájmy?
Jsem velice znepokojen návrhem EK, tedy konkrétně komisaře pro rozpočet Günthera Oettingera, který chce zemím Visegrádské čtyřky snížit částku ve strukturálních fondech o 30 mld. €, které chce přidělit Itálii, Řecku a Španělsku. Samozřejmě, že když to spočítáte na pětileté období, tak pro ČR to znamená snížení jen o1,2 až 1,3 mld. €. To není zdánlivě mnoho, ale myslím si, že je škoda každé koruny, která bude v našem rozpočtu chybět. Není to férové ze strany EU! Stačí se podívat na současnou situaci Itálie, Španělska a Řecka, které jsou ekonomicky ve složité situaci, a to zejména kvůli tomu, že zvláště Řekové a Italové berou k sobě uprchlíky, kteří již neprchají před válkou, ale jde spíše o ekonomické migranty. Navíc, Řecko je stále zadlužené u německých bank a mezinárodních finančních institucí. Další ranou je odchod Velké Británie z EU, neboli brexit. Když si k tomu připočtete i obchodní válku, která Evropě, a zejména Německu, hrozí ze strany Spojených států, kvůli clům na dovoz oceli a hliníku, tak situace v Evropské unii není jednoduchá. Zároveň je zapotřebí upozornit, že se mění i názory u našeho jižního souseda, to je v Rakousku. Odtud v poslední době zaznívají názory, že je třeba uprchlíkům pomoci, když je to potřeba, ale za jasně vymezených, přísných podmínek. Takže, otázka odebrání 30 mld. € zemím visegrádské skupiny znamená jedno, proč na neuspokojivou ekonomickou situaci řady zemi EU, bychom měli doplácet my, proč ne bohaté státy, jako jsou Německo a další státy z původní EU 15? Tuto otázku bychom měli položit i příslušným činitelům EU.
*V 90. letech tehdejší vlády dávaly zahraničním firmám, zahraničním investorům, výhodné nabídky, aby u nás rozvíjeli výrobu. Zejména v oblasti průmyslu. Během let si Česká republika vysloužila název „montovna Evropy“. Přede deseti, možná již 15ti lety, začaly odbory hlasitě vykřikovat, že je zapotřebí, aby u nás vznikaly podniky, které vyrábějí výrobky s vyšší přidanou hodnotou. Jaká je, podle vás, současná situace v této oblasti?
Samozřejmě, že odbory tuto tendenci prosazují již řadu let. Ale prosadit tuto změnu v životě společnosti není tak jednoduché. Naše vlády mohou mít řadu dobrých předsevzetí, ale ekonomický prostor v Evropské unii je jednotný, takže v Bruselu stanovení m zásad ekonomické politiky pro celou EU, ovlivňují i ekonomický, potažmo i sociální vývoj u nás. Vezměte si fakt, kolik zahraničních firem a bank má u nás své dcery, které odvádějí peníze svým mateřinkám. Říká se, že je to ročně cca 300 mld. €, a to na sanaci jejich bank a firem. Navíc, když v zemědělství slyšíme úvahy o zastropování vyčleněných peněz na farmu, tak nás to poškozuje. Česká vláda by si takovouto politiku neměla nechat líbit a měla by v Bruselu hlasitě protestovat. Myslíme si, že by se tento vývoz kapitálu z České republiky měl zastavit nebo přinejmenším rapidně snížit. U nás by měly vznikat výrobky s vyšší přidanou hodnotou, které přinášejí práci pro lidi, pomáhají k vyšší zaměstnanosti. Mimochodem, teď jednu zajímavou informaci. Ukázalo se v nedávné době, že jsme v automobilovém průmyslu, to je v dodávkách automobilových komponentů na německý automobilový trh, předstihli Španělsko. To je na jednu stranu potěšující informace o tom, jak nám roste průmysl, ale na druhé straně, kdyby došlo ke krizi, a člověk nikdy neví, bude naše výroba automobilových komponentů vážně postižena, a to se všemi důsledky, které raději nechci předpovídat. Ostatně, již teď jsme zaznamenali snížení tempa růstu naší ekonomiky, které někteří ekonomové vysvětlují tak, že se zatím nic podstatného neděje. Což vytváří dojem, zatím ještě můžeme použít růžové brýle. Ale, co potom? Za pár let! Ekonomika jde v cyklech, to každý ekonom ví!
*V září se v Praze uskuteční, již čtvrtá akce Českomoravské konfederace odborových svazů „Konec levné práce v ČR, a to za vydatné podpory Asociace samostatných odborů a dalších odborových svazů. V posledních třech těchto akcích zazněly požadavky na zvyšování minimálních mzdových tarifů či na zvýšení důchodů apod. Co bude, podle vás, hlavním tématem letos?
Samozřejmě, že odbory zachovají požadavek na zvyšování minimálních mzdových tarifů či důchodů, případně i prosazování dalších pracovních a sociálních požadavků. Ale, logicky se do čela našich požadavků dostává i nová otázka, tj. méně práce za stejnou mzdu. Jde totiž o zkrácení pracovní doby po vzoru řady západoevropských zemí, zejména Německa. Argument odborů zní, že Češi v práci stráví vůbec nejvíce času v Evropské unii. Například v sousedním Německu zaměstnanec pracuje za celý život v součtu o devět let méně než Čech. Proto odbory požadují zkrácení pracovní doby o 30 minut denně. Aktuálně odbory požadují zkrácení pracovní doby na 37,5 hodiny týdně, 5 týdnů dovolené a zvýšení minimální mzdy na 13 700 korun měsíčně. Víme, že to souvisí s produktivitou práce, proto si myslíme, že místo dnešních 40 hodin týdně (respektive 42,5 včetně přestávek) by to mohlo být 37 a půl hodiny v práci, což je, podle odborů, reálné už za tři, čtyři roky. Požadavek na zkrácení pracovní doby by se mohl v některých kolektivních jednáních objevit již letos na podzim, jako součást kolektivního vyjednávání pro rok 2019. U nás, v zemědělství, to zatím nepřichází v úvahu, protože, když je sklizeň, tak je zapotřebí každá pracovní síla.
*Ještě bych položil jednu otázku k sociálnímu dialogu se zaměstnavateli. Váš odborový svaz spolu se Zemědělským svazem ČR se zúčastní projektu AGRODIALOG II. O co jde?
AGRODIALOG je projekt, který je nedílnou součástí našeho vzájemného sociálního dialogu se zemědělskými zaměstnavateli, jehož prostřednictvím nám to umožňuje, a to na úrovni celého odvětví, získávat objektivní informace o tom, jakým směrem se ubírá zemědělství ve světě, a jakým směrem ho můžeme, v dohledné době, očekávat i u nás. Konkrétním příkladem tohoto dialogu se zaměstnavateli byla nedávno zorganizovaná odborná konference na téma: „Vliv digitalizace a robotizace na práci v zemědělství“, kdy přední odborníci v této problematice seznámili, na konkrétních příkladech, účastníky konference, jak automatizace a robotizace postupuje ve světě a jak v České republice. Mimochodem, traktory bez řidiče či automatizované dojení krav – to je již u nás běžný princip v zemědělských podnicích. Ale zaznamenali jsme i otázku, kde všude roboti nahradí pracovníky, načež se diskutovalo i o tom, jakou práci pro tyto lidí bude potřebné zajistit, jaké najdou tito lidé, kteří jsou uvolněni kvůli robotům z dosavadního pracovního procesu, své další uplatnění. I o těchto záležitostech je nutné se zamyslet. Patřiční odborníci by měli na to hledat odpovědi.