• Zveřejněno: 03.05.2018
  • Autor: (li)

V poslední době jsme si zvykli na vcelku dobrý vývoj státního rozpočtu , kdy se dříve rostoucí dluh pronikavě snížil a už se neříká, že v budoucnu nebude na penze. V tomto pozitivním duchu by se mohlo uvažovat i o dalším vývoji našeho zemědělství a potravinářství. Mohlo,ale skutečnost je bohužel jiná. Proč? Odpověď je vcelku jednoduchá a velmi pregnantně se k ní vyjadřovali delegáti a hlavní řečníky na nedávné konferenci uspořádané v Lichtenštejnském paláci v Praze dva dny před koncem měsíce dubna. Tříhodinové jednání zemědělských lídrů a odborníků z praxe se týkalo evropských dotací do agrárního sektoru v letech 2021-2028. Zatímco dříve na ně padla polovina celkového rozpočtu EU, v tomto období by se příliv peněz do farmaření měl snížit a to citelně. Právě z tohoto balíku podpůrných prostředků chtějí bruselští úředníci ubrat a přerozdělit nezanedbatelnou část na podporu zbrojního průmyslu a zároveň i na sociální dávky imigrantům. Jejich příliv podle prognóz neustane a nelze ani počítat s tím, že si v nových podmínkách na sebe tak zvaně vydělají a sociální dávky nebudou pro ně potřeba.

Zda je to v pořádku, či nikoliv to tentokrát nebudeme řešit, k zamyšlení stojí totiž jedna zásadní otázka. Proč se stále a to po 14 letech od přistoupení zemí střední a východní Evropy do Evropské unie podpory přepočítané na hektar půdy tak výrazně stát od státu různí? Proč kupříkladu belgický farmář dostává z Bruselu na každý hektar půdy 400 euro, nizozemský 393 euro, český ale už jen 239 euro a rumunský dokonce jen 117 euro nebo estonský o jedno euro víc? Kdo to takto nastavil, kdo spočítal a v sedmadvacítce členských států vytvořil tak rozdílné konkurenční prostředí. Jak je možné , že po tolika letech žití v tomto svazku se stále trpí doslova útlak nově příchozích starými členskými zeměmi? Ty navíc ze svých státních rozpočtů k těmto vyšším bruselským dávkám přihazují další subvenční prostředky a uměle tak vytvářejí lepší ekonomiku farem.Lehce se pak někteří rádoby ekonomové vyjadřují k tomu, že naši zemědělci nedokáží konkurovat západní Evropě úrovní nákladů, výkonností a tím i srovnatelnými nebo nižšími cenami komodit a v konečném důsledku i potravin.

Před léty názorně v Dánsku, v zemi kde jednou ze specializací v živočišné výrobě je produkce vepřového masa ve velkém, se mi dostalo názorného vysvětlení. Předseda dánského svazu chovatelů prasat se během našeho rozhovoru zmínil o tom, že právě v České republice se snižují stavy prasat a dánský stát na to zareagoval jako správný hospodář. On to alepsoň tak viděl a proč taky ne. Vyčlenil větší prostředky na vývozní subvence a dánské vepřové maso v té době lehce válcovalo cenou naši produkci. Jestli se v té době mírně snižovaly v ČR stavy prasat, po tomto ekonomickém tahu jedné z velkých produkčních zemí došlo z roku na rok k dost zásadnímu propadu v této komoditě. Dánové prostě umí vyrobit vepřové levněji, hlásali v té době někteří ekonomové a vládní garnitura neznalá složitostí v podporách produkce v té které zemi to jen a jen a dokonce ráda papouškovala.

Je to hezkých pár let zpátky a leccos se mohlo změnit. Čeští chovatelé se totiž dodnes blýskají svými trofejemi na mezinárodních výstavách hospodářských zvířat a mohou směle soutěžit i pokud jde o dobrou konverzi živin, což je pojem pro co nejlepší zhodnocení krmné dávky a dobrý a rychlý přírůstek. Tvrdit ovšem, že došlo ke kýženému obratu by bylo jen velkou blamáží. Nejen , že se nic nezměnilo, propad pokračuje a země s donedávna plnou soběstačností v produkci vepřového masa se propadla ke smutnému zjištění. Polovinu potřeby vepřového masa musíme dovézt, našim zemědělcům se přestává vyplácet chovat ve velkém vepře a nejen je. To samé je v případě produkce cukrovky a nebo brambor. Tam je to obzvlášť markantní.

Aniž kdo z tak zvaně „pomazaných hlav“ zkoumá v čem je skutečný problém, dál se bez mrknutí oka tvrdí ono klišé, že co nevyrobíme dovezeme. Tuto hloupost kážou i ti, co by od nich člověk očekával hlubší ekonomické vědomosti a že co tvrdí, mají podložené fakty. Jelikož ale nedávají vše do potřebných souvislostí a bohužel málokdo ví o tom zákulisí nestejných farmářských podpor, není výjimkou když slyšíme na hlavu postavený závěr. Přestaňme už konečně podporovat české zemědělce. České , zdůrazňují. Vadí jim, že se na ně stále ještě nějak připlácí ze státního rozpočtu. Netuší přitom, že se agrární sektor dotuje jak v Americe, Austrálii, tak v Rusku nebo Číně, Evropskou unii nevyjímaje. Ta jen hbitě před léty nastavila naprosto nestejné podmínky jednotlivým zemím sedmadvacítky a vyřkla tím likvidační ortel zemím východní a střední Evropy. Ty přistoupily později do společenství a měly se stát do jisté míry obětním beránkem. A že se tomu v poslední době stále citelněji brání? Proč ne a proč ne víc? Je už na čase přitvrdit a nedat se . Ve světě jsme byli průmyslovou uznávanou zemí a stejně tak jsme bodovali i vynikajícími produkčními výsledky v zemědělství. Proč si to vše nechat jednoduše vzít a proč se konečně nezačít bránit. K tomu vyzývali lídři zmiňované konference v Lichtenštejnském paláci, zástupci zemědělských odborů, ministerstva zemědělství a Agrární komory ČR.