Nový Pakt o migraci a azylu je výsledkem snahy vybalancovat diametrálně rozdílné názory zemí EU na migraci a její řešení. Expertka na azylovou politiku Markéta Votoupalová však ústupky vůči Visegrádské čtyřce považuje za příliš velké.
Evropská komise musela ve své navrhované reformě migrační a azylové politiky přijít s kompromisem, který bude alespoň částečně přijatelný pro všechny členské státy. Bez něj by totiž neměla žádnou šanci posunout reformu po mnoha letech stagnace dál.
Nejhlasitějšími kritiky dosavadních návrhů jsou země Visegrádské čtyřky, které chtějí z EU udělat v podstatě „nepropustnou pevnost“ a migraci zastavit. Maďarský premiér Viktor Orbán například prohlásil, že vnější hranice EU by „měly zůstat dokonale zapečetěny po celé své délce“. K paktu se postavilo odmítavě i Česko a Polsko.
Jak nicméně upozornil novinář Českého rozhlasu Viktor Daněk, Komise vychází ve svém novém Paktu o migraci a azylu vstříc Visegrádu téměř ve všech bodech jeho dosavadní kritiky – kvóty na povinné přerozdělování uprchlíků jsou minulostí, kontrolní procedury na hranicích se zpřísňují a zefektivnit se má také návratová politika, která byla dosud nefunkční.
Ústupky zemím V4 ale mohou mít negativní dopady přímo na legitimní žadatele o azyl, kteří do Evropy přicházejí. Dle hnutí Amnesty International (AI) klade nový Pakt o migraci a azylu důraz na „zvyšování zdí a plotů“ spíše než na pomoc a solidaritu s těmi, kteří prchají před pronásledováním a nebezpečím.
Buďme solidární, ale s kým?
Středobodem zájmu o nový pakt, jak je patrné z titulků mnoha českých médií, bylo opět téma povinného přerozdělování uprchlíků mezi členské země EU. To se na stůl nevrací, v potenciálních krizích by se však všechny státy musely nějakým způsobem zapojit do řešení a pomoci zemím na vnější hranici.
Sama Komise princip nazývá „efektivní solidarita“, v mediálním prostoru se však začalo objevovat označení „povinná solidarita“. Dobrovolné mechanismy dosud nedokázaly přimět všechny unijní země významněji se zapojit do komplexního řešení migrace, a zřejmě proto Komise přichází s principem povinné účasti.
Podoba navrhovaného systému je nicméně podle slov expertky na azylovou politiku Markéty Votoupalové problematická, přestože v současné konstelaci politických sil v EU se prý od paktu nedalo očekávat více.
„Podle mého se jedná o nutný kompromis, který na jednu stranu staví na konceptu solidarity, ale na druhé ji naplňuje natolik širokým spektrem aktivit s jasným zaměřením na bezpečnostní aspekt migrace a uprchlictví, že se nabízí otázka, zda solidarita mezi členskými státy nevylučuje solidaritu vůči migrantům samotným,“ podotkla výzkumnice, která působí na Vysoké škole ekonomické.
Podle Votoupalové je jasné, že Komise musí uspokojit nároky všech států. „Přesto je za mě těžko přijatelný důraz na utilitární rozměr celé problematiky – s uprchlíky se nadále zachází jako se zbožím – od doby paktu s Tureckem se tedy příliš nezměnilo. (…) Ústupky vůči protiimigračně nastaveným státům považuji za přílišné,“ poznamenala s tím, že ačkoli jsou mezi migranty jistě tací, kteří se evropský azylový systém budou snažit obejít, není možné z této teze vycházet a pojímat migraci jako bezpečnostní hrozbu.
Princip možné náhrady přijímání žadatelů o azyl za vyřízení návratu neúspěšných žadatelů pak Votoupalová považuje téměř za kupčení, i když podle svých slov rozumí tomu, že úspěšnost návratové politiky je nízká a je potřeba ji řešit.
Ačkoli počet uprchlíků ve světě roste, podle Amnesty International jsou čísla příchodů do Evropy na svém historickém minimu – 1 milion v roce 2015, 373 tisíc v roce 2016, 185 tisíc v roce 2017, 141 tisíc v roce 2018, 123 tisíc v roce 2019, letos zatím pouze 55 tisíc. „Přesto je v novém Paktu o migraci a azylu kladen důraz zejména na to, jak udržet lidi na útěku co nejvíce mimo evropské území a zrychlit a zefektivnit návratovou politiku,“ poznamenala specialistka AI na migraci Šárka Antošová.
„Řízení o mezinárodní ochraně mají probíhat efektivněji a rychleji, nově přímo na hranicích, což s sebou však nese celou řadu rizik a otázek. Na příkladu Řecka však vidíme, že navracení neúspěšných žadatelů není vždy snadné a pak končí v přeplněných táborech,“ upozornila dále Antošová.
Další problematické pasáže
Zcela klíčovým aspektem reformy migrační politiky EU musí být nastavení vztahů se zeměmi, ze kterých migranti do Evropy přicházejí, nebo přes které procházejí. Migrační krizi v letech 2015 a 2016 se podařilo utlumit až dohodou s Tureckem, která ale neměla představovat dlouhodobé řešení.
„Spolupráce s tranzitními zeměmi, jako je Turecko či Libye, je hodnocena pozitivně, jelikož přinesla významné snížení počtů nově příchozích. Již ale není vyhodnocován dopad spolupráce na migranty a uprchlíky, se kterými je zejména v Libyi zacházeno velmi krutě a nehumánně,“ zhodnotila za AI Antošová s tím, že v Libyi čelí migranti mučení, sexuálnímu zneužívání, nuceným pracím atp.
V posledních týdnech se do pozornosti dostal uprchlický tábor Moria na řeckém ostrově Lesbos, který lehl popelem. Upozornil tak na kritickou situaci a frustraci migrantů, se kterými si řecký systém nedokáže poradit. „Pakt nepřinese žádné zlepšení pro lidi zadržované v táborech na řeckých ostrovech či v Libyi a jeho přínos k podpoře států, které nesou největší zátěž vysokého počtu příchozích, je též sporný,“ myslí si Antošová.
Sami představitelé zemí na okraji EU skutečně nebyli s novým návrhem příliš spokojeni, výjimku představuje Itálie, podle které se jedná o „velký skok ke skutečné unijní migrační politice“.
Nový pakt však podle oslovených expertek může přinést zlepšení současné situace z humanitárního či lidskoprávního hlediska. Pozitivně Antošová hodnotí zavedení nezávislého monitorovacího mechanismu na vnějších hranicích a také pokyny, podle kterých by státy neměly kriminalizovat snahy o humanitární pomoc migrantům a uprchlíkům.
Za nejslabší stránku návrhu považuje Markéta Votoupalová již zmíněné sdílení zodpovědnosti v oblasti uprchlictví, oceňuje naopak snahu o nastavení jasných a efektivních pravidel přijímání a návratů migrantů a snahu o posilování vztahů se třetími zeměmi, ačkoli zde vidí přílišný důraz na bezpečnostní aspekt a pomíjení lidskoprávního rozměru. „Oceňuji rovněž pasáže o pomoci dětem a zranitelným skupinám, schengenském prostoru a legální migraci,“ uzavřela expertka.
Komise přistupuje k plánované reformě skutečně komplexně. Otázkou je, zda ze současného návrhu zbyde po vyjednávání se členskými státy a Evropským parlamentem alespoň kostra. Jasno bude patrně až za několik let.